Stefan Komandarev patří mezi výrazné bulharské filmaře. Jeho díla ocenil festival v Talinnu, před třemi lety získal hlavní cenu v Karlových Varech a jeho nejnovější film měl světovou premiéru v Benátkách. Právě novinku Made in EU teď promítají i česká kina. Snímek měl premiéru na festivalu lidskoprávní kinematografie Jeden svět. Režisér, scenárista a producent ho na přehlídce uvedl osobně.
Témata všech vašich filmů jsou palčivá a velmi aktuální. Jak se vám do hledáčku dostalo právě téma filmu Made in EU?
To je dlouhý příběh. Vše začalo mezi lety 2018 a 2019. Celosvětová iniciativa Clean Clothes Campaign monitorující poměry v oděvním průmyslu udělala průzkum v malých bulharských textilních továrnách. Ten průzkum je stále dostupný na jejich webu. Výsledek mě šokoval. Vyplývalo z něj, že podmínky v takové továrně, která přitom vyrábí pro značky jako je Zara nebo HM, jsou horší než v zemích jako je Bangladéš nebo Indie, které bychom si nejspíš s touto problematikou spojovali.
Když Bulharsko v roce 2007 vstoupilo do Evropské unie, tak jsem choval naději, že něco takového by se nikdy nemohlo stát. Po tomto šoku jsem se rozhodl, že natočím film. Začali jsme s rešerší, ale chyběl nám nějaký dramatický oblouk. Pak přišla pandemie.
Vše, co ve filmu uvidíte, vychází ze skutečnosti. Včetně toho, že právě kolem těchto továren se pandemie šířila velmi intenzivně. Jednak protože v továrnách se nenosily roušky a nevětralo se, a jednak proto, že pracovníci a pracovnice skrývali, že jsou nemocní. Polovinu jejich platu totiž tvořil jakýsi bonus za docházku. Jakmile jeden den nepřišli do práce, tak o tento „bonus“ přišli.
Pak mě ještě inspiroval skutečný příběh z dubna 2020. Jedna šička z továrny Mizija v městečku Pleven byla tehdy vedením továrny označena za pacientku nula a celá společnost se pak obrátila proti ní... Zkrátka: nejlepším scenáristou je sám život. Vzali jsme tento příběh a podle něj napsali scénář.
V rozhovorech s vámi novináři často rozebírají tu politickou a společenskou linku filmu. Vyprávíte přitom ale taky příběh o úplně základní lidské krutosti…
Ano, jsou to různé složky toho filmu. Realitu toho, co se dnes děje v Evropské unii, můžeme změnit jedině tak, že se budeme bavit o stinných stránkách. To je to, o co nám šlo. Minulý rok jsme měli světovou premiéru v Benátkách. Na jedné z projekcí někdo mluvil o tom, že Bulharsko je součástí EU už 18 let. Takže už je „plnoleté“, a tudíž je čas vyslyšet jeho hlas a přestat být jen to slušné dítě, které se k ničemu nevyjadřuje. Tohle je náš způsob, jak věci změnit.
Daří se to?
Samozřejmě. Neděje se to díky mému úsilí, ale díky drobným snahám mnoha různých lidí v jejich každodenním životě. Už můžeme vidět výsledky: Poprvé po dvou letech se do Bulharska vrací mnohem víc lidí, než z něj odcházelo. Tenhle trend se nějakým způsobem obrátil. Sofia a další města pochopitelně nevypovídají o celém Bulharsku. Je dobré, že jako filmař můžete cestovat a dostat se tak mimo svoji sociální bublinu.
Děje se to, co jsme chtěli. Film vyvolává mnoho diskusí. Vychází články, reakce na sociálních sítích. Ne všechny pozitivní, samozřejmě, ale většina ohlasů je myslím pozitivní. Máme už tři různé divácké ceny, což je pro každého filmaře to nejdůležitější ocenění. V Bulharsku se taky těšíme velmi dobré návštěvnosti. Před třemi týdny jsme film uvedli v Německu a během jediného dne jsme obdrželi sedmnáct velmi kladných recenzí. Měli jsme taky jednu diskusi s diváky v Německu a někdo z publika nám řekl, že právě na takový film z Bulharska čekal mnoho let.
Vaše filmy velmi často odrážejí realitu a skutečné problémy. Přitom využíváte žánr hraného filmu…
K dnešku mám natočených sedm hraných filmů a přes deset dokumentů. Používám tedy oba žánry. Velmi často taky témata, postavy a další věci, které sleduji v dokumentech, přetavuji i do hrané tvorby a naopak. Záleží na příběhu.
Rozdíl dokumentárního a hraného přístupu je věčné téma. V dokumentu je základní myšlenkou zachytit skutečnost, která se kolem vás odehrává. V hraném příběhu si skutečnost vytváříte sami. Jste trochu jako bůh, který tvoří nový svět – svým vlastním způsobem, s vlastními motivy a inspirací. Je v tom jiná forma potěšení – pro mě tedy aspoň filmařina ještě pořád je potěšení. Jinak mě těší realitu zachycovat a jinak mě těší ji vytvářet. Oba ty způsoby jsou ale dostatečně mocné, pokud se ve filmu věnujete něčemu závažnému.
