Na den přesně před 120 lety odehrála Česká filharmonie svůj historicky první koncert. Téměř věrná replika tehdejšího programu zazní 4. ledna na stejném místě, tedy v pražském Rudolfinu. Koncert je součástí oslav výročí České filharmonie. O její historii prozradil více v rozhovoru ředitel orchestru David Mareček.
Počátky České filharmonie jsou spojeny se jménem Bedřicha Smetany. Jaká byla jeho role při zakládání filharmonie?
Bedřich Smetana toužil po tom, vytvořit v Praze profesionální symfonický orchestr, ale Česká filharmonie vznikla díky stávce. Část hráčů Národního divadla vstoupila do stávky, tehdejší šéf Karel Kovařovic jim dal výpověď. A oni založili jiný orchestr.
První koncert ČF se uskutečnil 4. ledna 1896 v Rudolfinu, dirigoval Antonín Dvořák. Jaké skladby se hrály?
Hrály se jeho skladby, protože už tehdy byl nesjlavnějším českým skladatelem. Hrála se třetí Slovanská rapsodie, pět Biblických písní, předehra Othella a jeho nejznámější skladba Novosvětská symfonie.
Stejný program bude i dnes?
Nehrajeme úplnou repliku, protože v roce 1896 se hrálo biblických písní jenom pět, zbývajících pět nebylo převedeno pro orchestr. My jich máme všech deset, takže jsme vynechali Slovanskou rapsodii a hrajeme celý biblický cyklus.
Co si vytkla Česká filharmonie na začátku před těmi 120 lety – a přetrvalo to dodnes?
Myslím, že ano. Hlavním cílem bylo provozování klasické hudby na té nejvyšší úrovni, o což usilovalo několik generací hudebníků a usilujeme o to i dnes.
Jedním z mezníků v historii ČF je 8. prosinec 1901, kdy poprvé ČF uvedla kompletní Smetanovu Mou vlast. Připomněl byste ještě další milníky v historii orchestru?
Už v roce 1902 to byl triumfální zájezd do Londýna s legendárním houslistou Janem Kubelíkem, dirigoval Oskar Nedbal. V roce 1925 byl první přenos na tehdejším Radiožurnálu, hrála se také Má vlast. S tou je filharmonie spojena i v roce 1939, v protektorátu, v legendárním provedení s dirigentem Václavem Talichem, na jehož konci celé Národní divadlo zpívalo hymnu. A v roce 1969 to byla tryzna za Jana Palacha, tehdy už s Václavem Neumannem jako šéfdirigentemm anebo nedávno, v roce 1990 koncert vzájemného porozumění na Staroměstském náměstí s Rafaelem Kubelíkem. Takže ČF žila s českým národem.
Jak se proměnil orchestr za těch 120 let?
V něčem se neproměnil. Neproměnil se v tom, že je český. To je naše velká deviza, protože v cizině reprezentujeme českou kulturu, českou hudbu, ale proměnil se například tím, že ve filharmonii dlouho hráli pouze muži, ženám nebyl povolen vstup, stejně jako v Berlíně nebo ve Vídni. A to se naštěstí změnilo.
A co repertoár ČF? Jak se proměňuje v průběhu času?
Proměňuje se s dobou. Na jednu stranu musíme hrát osvědčené klasiky, a tím nemyslím jenom klasiky jako Beethovena a Mozarta, ale i české skladatele jako Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Martinů, protože úkolem ČF je pečovat o tento odkaz, ale také provokovat a objednávat skladby nové, aby vznikalo něco, co se zase bude hrát za sto let a budeme říkat, že to je klasika.
Co považujete za vrcholné projekty roku 2016?
Určitě koncert ke 120. výročí, potom provedení Její pastorkyně s Karitou Mattilou, které bude nejdříve v Praze a potom v Londýně. Na podzim nás čeká velké asijské turné, především do Číny, a nesmím zapomenout ani na zahájení Pražského jara, tentokrát s dirigentem Paavem Järvim.
