Olbram Zoubek a Eva Kmentová byli výraznými osobnostmi sochařství druhé poloviny 20. století a také životními partnery. Jejich ikonická, ale i méně známá díla představuje v pražském Museu Kampa výstava s názvem Lidská důstojnost. Součástí jsou i osobní deníkové zápisky obou umělců.
Byli partnery v životě i umění. Lidská důstojnost se otiskla do soch Kmentové a Zoubka
„Ráno se těšíme do práce a večer na děti. Vůbec nás život nějak dost baví,“ napsal například Olbram Zoubek do deníku v roce 1957. S Evou Kmentovou se poznali při studiu v ateliéru Josefa Wagnera na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se po válce obrodilo české sochařství.
Kurátorka: Zoubek i Kmentová uctívají člověka
Název výstavy – Lidská důstojnost – odkazuje na výrok cenzora, který v roce 1959 nechal z výstavy odstranit dvě plastiky Evy Kmentové a Olbrama Zoubka.
„Zdůvodněním bylo, že porušují lidskou důstojnost, a to mi přišlo tak zásadní sdělení a fatální nepochopení tvorby obou autorů, že se to stalo motivem celé výstavy. Zoubek i Kmentová vrcholně uznávají, uctívají, zobrazují člověka v jeho důstojnosti, v jeho morální, fyzické kvalitě, žádná ironie, zesměšňování,“ dodává kurátorka Helena Musilová.
Kmentová vytvářela díla s niterným obsahem, s více či méně nepřítomným otiskem člověka. Za důležité dílo i ve světovém kontextu považuje kurátorka její Lidské vejce. Sochařka v sádrovém odlitku zanechala otisk své vlastní schoulené postavy.
Z výstavy děl Evy Kmentové a Olbrama Zoubka Lidská důstojnost
Zoubek od určité doby pracoval s lidským tělem spíše jako s prostředkem veřejného vyjádření. Výstava mimo jiné ukazuje model jeho sochy Genius národa, kterou vytvořil dva roky po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Ve finální verzi přesahuje pět metrů. „Je to pokus vyjádřit sílu československého národa, který přetrvá a který je vlastně nezdolný. Torzo člověka v něm je velmi důstojné, hrdé, silné,“ popisuje Musilová.
„Zdá se mi to horší, než to bylo“
Závěr výstavy dokumentuje závěr společného života životních a uměleckých partnerů. Eva Kmentová byla těžce nemocná. Od roku 1974 pobývala střídavě v nemocnici a doma. Právě střídání naděje a bezmoci se odrazila v tvorbě obou umělců.
„Eva Kmentová přestává být schopná pracovat s velkými sochařskými materiály, jako je kámen, věnuje se více papíru, lepicím páskám,“ upřesnila Musilová. „Nejmrazivější je hrudník jako předzvěst kostry, která po člověku zůstane,“ odkazuje na jedno z vystavených děl z tohoto období.
Eva Kmentová zemřela v roce 1980. Tři roky před smrtí napsala do deníku: „Měli jsme s Olbramem oslavit stříbrnou svatbu… Oslavíme to později. Dvacet pět let, to už je hodně a spoustu se toho stalo… Když se to ale čte, zdá se mi to horší, než to ve skutečnosti bylo – já bych těch dvacet pět let brala znovu, se vším všudy.“
Výstava Lidská důstojnost, dokládající u Evy Kmentové a Olbrama Zoubka přístupy k tvorbě, sobě navzájem i k životu v době totalit, je v Museu Kampa ke zhlédnutí do 2. října.
Museum Kampa vystavuje tvorbu Kmentové a Zoubka (zdroj: ČT24)