Pro scenáristu, dramatika a textaře Zdeňka Svěráka byl příjezd vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 „šlupka“, která ukončila dobu naivních nadějí. Jako tvůrce se s tématem vypořádal v Oscarem oceněném snímku Kolja. „Strašlivě jsem se na ně naštvala,“ přibližuje své pocity za začátku okupace zpěvačka Marta Kubišová, která jen několik týdnů předtím vyhrála Bratislavskou lyru s písní Cesta děkující Rusům za osvobození v květnu 1945. V roce 1968 jí „bratrská pomoc“ přinesla zákaz zpívání, ale také díky ní získala do repertoáru píseň, která se stala symbolem nejen oné doby. U příležitosti výročí invaze v srpnu 1968 se Marta Kubišová a Zdeněk Svěrák sešli v Událostech, komentářích.
V roce 1968 byla Marta Kubišová na vrcholu popularity. A na stole měla i zahraniční nabídku, kterou dostala poté, co s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou – tenkrát ještě ne jako trio Golden Kids – vystupovala v pařížské Olympii. „Byla jsem v jednání s dvěma producenty. Zaprvé s Davidem Bilkem, který mě chtěl angažovat do Ameriky, a druhým byl pan Coquatrix (ředitel Olympie), který z té trojice oslovil jenom mě a říkal: ‚Najdu ti tady nejlepšího manažera,‘“ vypráví Kubišová.
Tehdejší třicátník Zdeněk Svěrák vnímal pražské jaro s naivními nadějemi: „Cenzura skončila, političtí vězni se mohli shromažďovat, byly amnestie. Říkal jsem si: My budeme za chvíli úplně svobodní a dokážeme, že lidská tvář k socialismu patří. Já tomu naivně věřil. Tím větší to byla potom šlupka.“
Poučení pro Svěráka, Modlitba pro Martu
Svěrák byl od začátku šedesátých let členem komunistické strany, po srpnu 1968 z ní vystoupil. A také sám se sebou uzavřel sázku, že bude nosit plnovous, dokud z Československa neodjedou okupační vojska. Nemohl tušit, že zůstanou dalších jednadvacet let.
„Pro mě srpen 1968 a celé takzvané pražské jaro bylo straně poučné,“ přiznává Svěrák. „Uvědomil jsem si, že se zpožděním přišlo i do Ruska, když se objevil Gorbačov. On se o něco podobného snažil, glasnosť, perestrojka, jenže rusky – ale pohořel. Naštěstí my jsme se, než pohořel, z ruských klepet dostali, tak si toho musíme vážit.“
Zdá se být určitým paradoxem, že Kubišová v roce 1968 vyhrála Bratislavskou lyru, tehdejší festival populárních písní, se skladbou Cesta, která je holdem Sovětům za osvobození na konci druhé světové války. Napsali ji stejní autoři – hudbu složil Jindřich Brabec, textem ji opatřil Petra Rada – jako Modlitbu (později s dodatkem „pro Martu“), která se stala symbolem odporu proti okupaci v srpnu 1968 a o dvě dekády později i symbolem sametové revoluce.
Původně takové ambice přitom ani autoři, ani interpretka skladby neměli. Modlitba vznikla pro seriál Píseň pro Rudolfa III., objevila se v epizodě, která reagovala na aktuální okolnosti, Kubišová s herečkou Ivou Janžurovou ho natáčely v okupované Praze. Společně tehdy také odchytily reformního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka, aby ho i za kolegy „ujistily o naší oddanosti“.
Kubišová byla v disentu, Svěrák s ním sympatizoval
S normalizací přišla vykonstruovaná kauza s pornografickými fotkami a zákaz vystupování. Kubišová byla vytlačena do ústraní, přidala se k disentu. Svěrák v časech normalizace nepatřil k jednoznačné opozici vůči režimu jako třeba Marta Kubišová, která podepsala Chartu 77, byla i jednou z mluvčích této iniciativy. Hledal ale kompromisy v režimním mantinelech.
Především prostřednictvím her fiktivního génia Járy Cimrmana, které psal s kolegou Ladislavem Smoljakem a v nichž si lidé často hledali protirežimní významy. „Byli jsme trpěné divadlo. Oni nás nezakazovali, ale věděli, že s nimi nejdeme a že to naše tepání starého Rakouska je možná neupřímné a že myslíme něco jiného. Řešili to tím, že nás pořád stěhovali z místa na místo. Ale překlopýtali jsme těch dvacet let,“ podotýká principál Divadla Járy Cimrmana.
Marta Kubišová zatím, než „vláda věcí tvých zpět se k tobě, lide, navrátí“, lepila igelitové sáčky a poté přes známé sehnala místo referentky ve Výstavbě sídlišť, kde pracovala až do pádu komunistického režimu. Z vyhnanství se vrátila do veřejného prostoru, když zaplněnému Václavskému náměstí zpívala Modlitbu pro Martu.
„Věděli, že s nimi sympatizujeme, nebylo to izolované,“ říká o kontaktu s disentem Svěrák. „Třeba můj (bývalý) redakční kolega z rozhlasu Ludvík Vaculík, když nesměl, tak mi zavolal z budky, ne z domova, a řekl: ‚Napsal jsem novou knížku, chcete ji s Láďou do ruky? Tak přijďte v půl třetí, vystupte na náměstí Republiky z metra a tam se potkáme.‘ A tam nám dal igelitku s tím románem.“
Šlo ale i o praktičtější věci. Svěrák si koupil staré auto, kterého se potřeboval zbavit Václav Havel, aby si mohl koupit jiné.
Klidně to ještě podepíšu
Někdejšího disidenta, dramatika a prvního porevolučního prezidenta připomněla v rozhovoru u příležitosti srpna 1968 i Marta Kubišová. V souvislosti s aktuálním konfliktem, jejž vyvolalo Rusko agresí vůči sousední Ukrajině.
„Václav Havel už kdysi řekl, že Rusko neví, kde mu končí hranice,“ připomíná zpěvačka. Opět je ochotná se za svůj názor postavit: „Děsí mě situace, že Rusové si počínají jako divoká zvířata. Klidně to podepíšu ještě někam. Celý svět je paf, všichni sedíme na zadku a říkáme si: No to snad není pravda. A je to pravda, je to hrozné.“
Podobně současnou situaci vidí Zdeněk Svěrák. „Je mi divný, že tento podle mě chytrý národ ve své většině nechápe, že se nás ta válka týká. Když Rus řekne, že chce obnovit Sovětský svaz v původních hranicích, nemůžeme váhat v tom, že musíme Ukrajině pomoct, aby nedošlo i na nás,“ uzavírá.
