Od vydání posledního „Bossova“ alba uplynuly sice tři roky, čekání se však vyplatilo – Springsteenova novinka Wrecking Ball patří k jeho nejlepším nahrávkám, a to jak hudebně, tak textově. A je náležitě naštvaná…
Ona naštvanost přitom na posluchače dýchne již z názvu, který lze volně přeložit jako Zničující mejdan. O jakou slavnost že se to jedná? Užívají si na ni bankéři a finančníci, zodpovědní za současnou hospodářskou krizi, naštvaný je ovšem nejen na ně, ale i na americké politiky a jejich sebestředné pojetí světa. A veškeré tohle soptění a vztek dokáže zabalit do perfektního hávu rockového písničkářství a jako vždy je tak přesvědčivý, že mu nejen věříme každé slovo i emoci, zároveň nesklouzává do nějaké agitky, ať pravicové, či levicové. Zkrátka, popisuje pouze věci, které vidí kolem sebe, a činí tak s pronikavostí, s jakou se jinak mezi jeho hvězdnými kolegy příliš nesetkáváme. Samozřejmě s výjimkou Boba Dylana, to je ale kapitola sama o sobě…
První takty úvodní We Take Care Of Our Own trochu překvapivě působí zcela netradičně sejmutým žuchavým bicím jako nějaká taneční záležitost, záhy je ovšem jasné, že se jedná o Springsteenovu nahrávku s typicky rozmáchlými kytarami, v košaté aranži skrytými vyhrávkami kláves, chytlavým motivem, hlavně ale Bossovým hlasem pronášejícím trpké svědectví o americké realitě: „Klepal jsem na dveře / za nimiž se skrýval trůn / hledal jsem mapu / co by mě zavedla domů / klopýtal jsem o dobrá srdce ztvrdlá na kámen / cesta dobrých úmyslů vyschla na kost / staráme se jenom o sebe…“
Tohoto ladění se Springsteen drží i v dalších písničkách, a je jasné, že jeho sympatie jsou vždy na straně prostých lidí, často chudých a udřených, lidí, které můžeme bez jakékoli stopy patosu či přehánění nazvat solí země. A přestože je sám mnohonásobný milionář, nikdy nepatřil k partě zazobanců – i proto byl vždy zcela autentický. Ostatně, v osobním styku byste jej nerozeznali od chlapíka z hospody na rohu, se kterým si můžete zanadávat na tupého mistra i hašteřivou ženu.
Pro jeho nahrávky bylo vždy typické spojení písničkářského přístupu s rockovou dravostí, což můžeme slyšet například v titulní písni, kdy přechází od ztišených, komornějších pasáží ke gradujícím refrénům. Do nahrávky This Depression si přizval kytaristu Toma Morella z kapely Rage Against the Machine, který píseň o depresi psychické a společenské, spojitých nádobách, citlivě koření. V písni Easy Money se opakovaně vyznává ze své lásky k irské lidové hudbě (krásnou poctu těmto písničkám složil na živém albu Live In Dublin), kdy v podstatě lidovou halekačku skvěle naroubuje na rockový peň, slyšíme tak typicky irské housle vedle ostrých kytar.
A písnička Jack of All Trades, trpký příběh člověka nuceného hrát roli „děvečky pro všechno“ začíná rozkládanými akordy klavíru příznačně jako vánoční Tichá noc, pak ovšem přejde do úchvatně nosné balady – a ty Springsteenovy šly vždycky výtečně. Stejně jako mu šlo výtečně kombinovat výrazné sociální cítění s prvotřídní muzikou, kterou ovšem díky textům, které pěkně bodají, nelze vnímat jako nějakou večírkovou kulisu. Taková ale byla všechna Springsteenova alba – naštěstí.
