Po břidlicových střechách Paříže klouže šanson Edith, melancholický jako okno non stop bistra, jež svítí do noci. A za ním siluety osamělých pijáků líně spřádají nespoutané sny o jiném životě. Vlastně ani nemusí být zásadně lepší, jde hlavně o to, aby byl jiný, než je ten jejich tady a teď. Pak tóny šansonu třepetavě slétnou po oprýskané omítce sešlého činžáku na Montmartru, v němž jsou dominantami vybydlených bytů postel, stůl, otlučený plynový vařič se zaschlými zbytky z posledního mejdanu a prázdné flašky, jež vylokali s kudrnatou múzou, než odešla znovu šlapat chodník. A melodie toho šansonu rozezní okenní tabulky, za nimiž se střídavě opíjí, milují, vyspávají z kocoviny opomíjených a přehlížených, ale navzdory tomu se nepřestávajících dál vracet ke svým rozepsaným dramatům, nedokončeným plátnům a započatým partiturám. Spisovatel Marcel, avantgardní skladatel Schaunard a albánský malíř Rodolfo se srdcem vznětlivého Romea a duší zasmušilého dítěte. A také nepřehlédnutelný Fin v Paříži Aki Kaurismäki a jeho starosvětský svět, v němž doléhají od Seiny vzlyky akordeonu, jež se mísí se Schaunardovou postmoderní klavírní kompozicí Vliv modři v umění. Je to svět, kde se Rodolfův věrný pes jmenuje Baudelaire, sklenice jsou někdy menší nežli opilcův přelud a dvě poloviny pstruha jsou podle Marcela rozhodně větší než jeden celý. No nenechte se takovým světem zlákat a omámit…
V roce 1851 vydal syn pařížského domovníka, francouzský prozaik, dramatik a představitel sentimentálního realismu Henri Murger, střípky a momentky z barvitého prostředí umělců z Montmartru, jež se staly jeho nejznámějším dílem a nesly název Scény ze života bohémy (Scènes de la vie de Bohême). Zemřel předčasně, v necelých čtyřiceti letech (tak jako Mimi) v chudé a hrdé bídě (kterou Marcel, Schaunard a Rodolfo tak dobře znali), těsně před tím, než začal být objevován (což se dotyčným, s výjimkou Rodolfa, jehož vyhmátli jen policajti a jeden cukrovarník z Rouenu nebo odkud, nepodařilo). Jeho tkliví a zvláštním způsobem čistí „bohémové“ se totiž nakonec prosadili. Ruggero Leoncavallo a Giacomo Puccini o nich napsali opery a nezávislý finský samorost Aki Kaurismäki - který se s nimi v symbolické společnosti Toulouse-Lautreca a Vincenta van Gogha muchlal se Zelenou vílou, absintem, do střízlivé opilosti (jež otevírá mysl i duši) - o tom všem natočil tenhle film.
Albánský gentleman – To musí stačit!
Ještě v průběhu úvodních titulků to začne tím, že Marcel upadne symbolicky mezi popelnice, aby bylo jasné, že to, co vás čeká, nebude žádná hollywoodská pohádka, ale realita. Možná se jejich marným obletováním unavené múzy navzájem domluvily, a aby se jich alespoň na chvíli zbavily, zařídily to tak, že se tihle tři (kteří stejně jako by si byli souzeni) vlastně během jednoho dne seznámili. Pro neplacení činže z bytu právě vykopnutý, neúspěšný spisovatel Marcel se v bistru (kam jinam se dá jít na Montmartru odreagovat stres z domácího) seznámil s albánským malířem Rodolfem, jenž se s ním téměř biblicky rozdělil o poslední rybu, čímž bylo jejich přátelství zpečetěno. Oba pak navštívili nového nájemníka v bývalém Marcelově bytě, lenivého mimoně a brutálního hudebního skladatele Schaunarda – a tak nějak samozřejmě se s ním ožrali, čímž se z nich stalo kompletní umělecké životní trio, o které nikdo (kromě těch, co jim dluží prachy) nemá zájem.
Marcel, jehož rukopis si chce přečíst jen pingl v hospodě (aby mu dokázal, že umí číst), možná nějaký čas povede obskurní plátek Iridin pás, což v nich zažehne velkorysé odhodlání pořídit si sluhu, auto a něco teplého do žaludku dřív, nežli ho vykopnou, protože list zneužil a rafinovaně v něm publikoval svoji divadelní hru na pokračování, neboť jiná forma zveřejnění evidentně nepřipadala v úvahu. Flegmatický hudebník Schaunard žije ve svých ujetých světech a do reálného života se probírá, jen když cítí potřebu třískat hlavou do kláves nebo dát francouzáka dívce, do které se v baru zamiloval jeho nový kamarád Rodolfo (aby mu dokázal, že to jde, jenom se proto musí, kromě oddaného zírání, něco udělat).
Zírání je ostatně jedna z činností, které jsou pro Kaurismäkiho figury příznačné a Rodolfo (možná i díky své profesi) je v tomhle mistr světa. Maluje střídavě sebe, svého psa Baudelaira, portért cukrovarníka a Přechod přes Rudé moře a usíná střídavě vedle svého psa a životem bloudící Mimi, kterou jednou našel s kufrem za svými dveřmi. Bloudění je totiž (vedle zírání) další oblíbenou činností Kaurismäkiho fatálních postav, jež hledají lepší život a zakopávají přitom o vlastní stín. A když kvůli neplatnému povolení k pobytu Rudolfa vyhostili, utrhl v cele předběžného zadržení umyvadlo a nechal se zpátky propašovat v kufru Trabanta. Na Albánce si prostě nepřijdete.
Tohle, a mnoho dalšího podobně ujetého, absurdního a lidského, se může stát jen v takovémto zdánlivě lenivém filmu, který předstírá, že se v něm vlastně nic neděje, což je rafinovaná finská specialita Akiho, který tenhle žánrový černobílý obrázek ze života elegantně živořící pařížské bohémy natočil zhruba před dvaceti lety, podle literární předlohy z poloviny devatenáctého století, kterou situoval do Paříže šedesátých let minulého století. Časových rovin je tu tedy požehnaně, ale Bohémský život ve vás vyvolá pocit (půjdete-li mu alespoň trochu naproti), že ho s nimi žijete právě tady a teď.
Kaurismäki - looser, jemuž to vyšlo!
Rodák z finské Orimattily Aki Kaurismäki je fenomén, který je ve světě stejně známý jako Nokia nebo finská vodka. Miláček festivalových porot, tvůrce, který rozděluje publikum na ty, kteří jeho „sociální“ opusy vážně nemusí, a oddaný fanklub, jenž ho povýšil na kultovní ikonu. Autor filmů, jež jsou na první pohled identifikovatelné svojí svébytnou poetikou, zvlášť suchým finským humorem a fatálně bloumajícími hrdiny, kteří většinou vypadají jako ti, kteří vskutku pocházejí z této země, která je v Evropě první v počtu sebevražd, tváří se, jakoby se na tu svoji zrovna připravovali, ale většinou se z toho nakonec nějak vylížou. A tak dávají i nám naději, že se není třeba ze všeho hned podělat. Možná že právě tohle je jejich přímočaré poselství, možná že právě proto zdánlivě bezvýchodné a zpravidla lenivě odvyprávěné osudy Děvčete ze sirkárny nebo Muže bez minulosti sledujeme, spoluprožíváme a nenudíme se při tom.
Bohémský život působí, jakoby byl natočen tak nějak mimoděk. A taky tak přirozeně jako cosi, co sem patří, jako studenti, co se z Latinské čtvrti loudají se skripty k Seině, či klošard, jenž se v sousedství pařížské tržnice na noc přikryje krabicemi a do usínání mu zní vzdálené zvony Notre Damu. V minimalistickém černobílém aranžmá, archaické retro dikci z doby, kdy vznikla literární předloha, a finskými herci, kteří meditují o životě francouzsky, byť tento jazyk neovládají. Od prvního záběru vás usápne střízlivě čistá černobílá kamera, jejíž obrazy frázuje spíše zatmívačka nežli ostrý střih. Stojí za ní Kaurismäkiho letitý parťák Timo Salminen, expresionisticky žonglující s kontrastními kontrapunkty světel, stínů a lacině geniálních stylizací (viz odjezd vlaku zprostředkovaný stínem vagonu ubíhajícím na plechové roletě). A po čase začnete mít dokonce pocit, že stejně jako Allenův Manhattan, tak i Kaurismäkiho Bohémský život (o oscarovém vítězi The Artist nemuvě) nemohou být tyhle snímky jiné než černobílé.
S minimalistickou, střízlivou kamerou, která se nebojí statických a dlouhých ilustrativních záběrů, korespondují i minimalisticky ukázněné herecké výkony oblíbených herců Mistra, který je tu podepsán pod režií i scénářem. A hodně si dává záležet nejen na situačních pointách, ale také na gradaci a vyznění lakonických replik, jež jim vkládá do úst. „Co abychom se na to napili“ patří mezi hodně frekventované, „Chtěl po mně peníze za těch pár kilometrů“ ve spojení s nakládačkou taxikáři je jednou z milých absurdit – a k všezahrnujícímu konstatování „Miluji tě, ale život je těžký“ se už nedá nic dodat. Kdo má tenhle humor rád, bude mít čemu naslouchat.
Tři z Montmartru a pes
Bohémský život je bytí v partě, takže tu není jen jedna ústřední postava, jež by byla zřetelně vygenerovaným a nabídnutým hrdinou. Jakkoli tvoří ústřední trojice Pellonpää, Väänänen, Wilms vyrovnanou trojku, má nicméně svého looserovského leadera, jímž je nepochybně chlapík s parametry světového bezdomovce Matti Pellonpää. I když na počátku stojí všichni na stejné startovní čáře, s ubývajícími minutami jakoby mu zbývající dva už jenom přihrávali (o submisivní, přelétavé a nakonec raději umírající Mimi nemluvě). Ženy jsou ovšem v tomto Bohémském životě spíše pasivním doplňkem chlapského kreativního světa, něčím mezi panákem a další knihou, partiturou či plátnem, protože zamilovanost (nejlépe rozervaná a trpící) je něco, co umělec potřebuje jako prase drbání, neboť ho nakopává k dalšímu stravujícímu tvůrčímu vzepětí.
Melodramatická nakládačka Bohémský život, uváděná do kin v rámci letošního Projektu 100, je kultovním dílem kultovního režiséra a zcela nepochybně patří mezi divácky vděčné vrcholy jeho tvorby. Být „bohémem“ je práce na celý úvazek, byť její výsledky nejsou někdy dlouho (a někdy nikdy) vidět. Jenomže to vás nesmí odradit! Protože být „bohémem“ znamená mít životní styl. A tak navzdory všem nepříjemnostem z tohoto života plynoucích ve vás může tenhle Kaurismäki zažehnout nebezpečný pocit, že byste se spolu s nimi mohli intelektuálně povznést, a rádi začali také viset za činži, v kapse měli je pár drobáků na poslední calvados, na věšáku jedno společné sako pro zvlášť významné příležitosti - a v srdci nekonečnou svobodu, harmonii, mír a spoustu nenaplněných snů. Řekněte, kdo má nakonec víc?
LA VIE DE BOHÉME. Francie, Německo, Švédsko, Finsko 1992, 100 min, české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: Aki Kaurismäki (podle literární předlohy Henriho Murgera). Kamera: Timo Salminen. Hrají: Matti Pellonpää (Rodolfo), André Wilms (Marcel), Kari Väänänen (Schaunard), Evelyne Didiová (Mimi), Christiane Murillová (Musette), Jean-Pierre Léaud (Blancheron). V kinech od 15. března 2012.
