Bob Dylan se mění, ale jen k lepšímu

Americký zpěvák Bob Dylan, který vystoupil 2. července v pražské O2 areně, nezklamal zcela vyprodanou halu – ba co víc, předčil všechna očekávání… Což není vůbec jen tak, zvláště má-li někdo laťku nasazenu tak vysoko jako právě Dylan.

Aby těch superlativů a nadšení nebylo málo, chce se napsat, že nejenže byl Dylan v té nejlepší formě, on byl ještě lepší… A s tímto tvrzením nemá vůbec nic společného fakt, že není Dylan žádný mladík, je mu třiaasedmdesát a klidně by si mohl dávno hřát kosti někde na Havaji, nárok i prostředky by na to jistě měl. Místo toho ale neúnavně objíždí svět na svém „nikdy nekončícím turné“, na něž se vydal již v roce 1988 a údajně při něm odehrál přes 2 500 koncertů, z nichž některé jsme měli možnost zažít i v Praze.

A říkám-li zažít, je to třeba brát doslova, v celém širokém významu – protože Dylanovy koncerty, to není jen poslech písniček, jsou také, zvláště pro ty, kteří jsou již pamětníky, čímsi jako strojem času, zároveň je můžeme vnímat jako jistou hudební archeologii, protože Dylan sahá do různých etap populární hudby, jsou také svérázným a svébytným a také poučným pohledem do tvůrčí dílny. Bob Dylan totiž, a to není záležitost poslední doby, ale v podstatě vždy, hraje své písničky pokaždé jinak, jako by dával najevo, že opakovat po x-té stále stejnou verzi, to pro něj není. Klobouk dolů, protože tyto coververse jeho vlastních skladeb jsou vždy nápadité, zajímavé a hlavně často téměř k nepoznání. Docela rád bych si poslechl všechny – jeho – verze nějakého jeho klasického kousku, třeba Blowin' In the Wind

Pokud jde o pražský koncert, Dylan čerpal především z nejnovějších alb, vyhrálo to úplně poslední, Tempest, z roku 2012, hrál ale také z alb Time Out of Mind, Love and Theft, Together Through Life a Modern Times. Samozřejmě se také vrátil ke svým starším písním, ale spíše macešsky, zazněla hodně stará She Belongs To Me, stejně jako Tangled Up In Blue či Simple Twist of Fate

Těžko vynášet jednotlivé písně a jejich podání, spíše několik poznámek: zaprvé, Dylanův hlas jako by zjemněl, dá-li se to v jeho případě vůbec říct, zprůzračněl, v žádném případě to tedy nebylo „krákorání“ či „skřehotání“, jak se o jeho zpěvu někdy kritici vyjadřovali. Zpíval s přehledem a v jemnějších, intimnějších písních dokázal do svého hlasu dostat možná až nečekanou dávku něhy, jež si podmanila celou, k citům spíše nevstřícnou, strohou halu.

Dále, kapela si zaslouží tu nejvyšší pochvalu, souhra naprosto bezchybná – což je vzhledem k tomu, jak rád Dylan při koncertě mění tempa, sloky, struktury písní, výkon téměř neskutečný, a ke všemu ještě hráli jakoby „s prstem v nose“, naprosto lehce, uvolněně. Což nás dostává k dalšímu postřehu – hodně písniček mělo rockabillyovou rytmiku, což ovšem nebránilo kytaře v zdobných vyhrávkách či steel kytaře v jejích tklivých podkresech.

Když už je řeč o souhře a proměňování písní za chodu, v jeden moment, kdy proti sobě jela kytara a Dylanův klavír, jsem měl silný dojem, že se prostě rozešli a skladba se rozsypala – ovšem omyl, po pár taktech se ukázalo, jak vše do sebe krásně, téměř kontrapunkticky zapadá, a oba nástroje skončily v unisonu. I to je důkaz mistrovství jak Dylana, tak jeho spoluhráčů (zdráhám se v tomto případě použít označení „doprovodná kapela“).

Za zmínku též stojí, jak Dylan s věkem, respektive s odehranými koncerty, pročišťuje nejen svůj hlas, pěvecký projev, ale i hru na harmoniku, jeho sóla, i v notoricky známých číslech, byla střídmější, ořezanější – zkrátka, vše bylo až na dřeň. A to samé lze prohlásit i o celém koncertě, který Dylan zakončil dvěma přídavky – nejdříve písní All Along the Watchtower, proslavenou díky výbušné verzi Jimiho Hendrixe (Dylan dokonce Hendrixovo pojetí na nějakou dobu přejal), v Praze ovšem klidnější, a hitem možná největším, a také prvním, Blowin' In the Wind, opět překopaným zcela k nepoznání.

Bob Dylan opět, kdoví pokolikáté, dokázal, že dávno ještě nepomýšlí na odchod, a po pravdě řečeno, není pro to sebemenší důvod. A my už se můžeme těšit na jeho další pražský, opět jistě zcela jiný a opět jistě výtečný koncert…

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Pokračování počítačové hry Kingdom Come získalo cenu BAFTA za nejlepší příběh

Počítačová hra Kingdom Come: Deliverance 2 českého studia Warhorse získala cenu BAFTA v kategorii nejlepší příběh. V konkurenci pěti dalších nominovaných děl porazila i úspěšnou francouzskou hru Clair Obscur: Expedition 33, která v letošním ročníku získala cenu za nejlepší hru roku.
před 53 mminutami

Zemřela francouzská herečka Nathalie Bayeová, držitelka čtyř cen César

Ve věku 77 let zemřela francouzská filmová a divadelní herečka Nathalie Bayeová, informovala s odvoláním na její rodinu agentura AFP. Bayeová natočila přes osmdesát filmů a spolupracovala s hlavními tvůrci francouzské nové vlny Claudem Chabrolem, Francoisem Truffautem či Jeanem-Lucem Godardem. Za svůj život získala čtyři francouzské filmové ceny César.
před 5 hhodinami

Zemřel Jan Potměšil. Hrál létajícího ševce či ve filmu Bony a klid

Ve věku šedesáti let zemřel ve čtvrtek herec Jan Potměšil. Ztvárnil řadu filmových a televizních rolí, byl také tváří dobročinných iniciativ a je spojen s děním během sametové revoluce. Potměšil byl od začátku devadesátých let upoután na invalidní vozík, v posledních třech letech se potýkal s vážnými zdravotními problémy. Kolegové na zesnulého herce vzpomínají jako na statečného člověka, který svůj talent uplatnil i přes osudové zranění.
včeraAktualizovánovčera v 16:47

„Díky, Timmy!“ Chalametův pobuřující výrok zvýšil prodej vstupenek

Ředitel Královské opery a baletu v Londýně poděkoval hollywoodské hvězdě Timothéemu Chalametovi za to, že pomohl zvýšit zájem o představení této scény. Vstupenky se začaly více prodávat po hercově problematickém výroku, že opera a balet „nikoho nezajímají“.
včera v 14:59

Vojta Náprstek se narodil před 200 lety. Do Prahy přinesl vzdálené civilizace i feminismus

Vojtěch či Vojta Náprstek byl mužem mnoha talentů, ovlivnil tak tuzemskou společnost mnoha nejrůznějšími způsoby. Jeho odkaz dodnes přetrvává například v muzeu mimoevropských kultur v Praze, které nese jeho jméno.
včera v 13:30

Sorrentino má rád momenty zastavení, říká střihač jeho filmů

Festival Dny evropského filmu se letos věnuje tvorbě italského režiséra Paola Sorrentina. Jak se spolupracuje s oscarovým režisérem, popsal České televizi jeho dvorní střihač Cristiano Travaglioli. Mluvil o přístupu Sorrentina k filmu i o natáčení seriálu Mladý papež.
14. 4. 2026Aktualizováno16. 4. 2026

Historickým městem roku 2025 je Náměšť nad Oslavou na Vysočině

Titul Historické město roku 2025 získala Náměšť nad Oslavou. Cena je odměnou za využití peněz na obnovu památek z programu ministerstva kultury. Ocenění převzal starosta Jan Kotačka (Spolupráce – aktivity).
16. 4. 2026Aktualizováno16. 4. 2026

Zachytil dobu, kdy v Praze „žil divadelní bůh“. Fotograf Koudelka pokřtil publikaci Divadlo

Nejvíce proslul svými Cikány, Invazí a Exily. Počátky kariéry Josefa Koudelky jsou přitom pevně spjaty s pražskými jevišti. Asi nejslavnější žijící český fotograf a jediný tuzemský člen prestižní agentury Magnum Photos ve svých osmdesáti osmi letech osobně představil soubor snímků z 60. let.
16. 4. 2026
Načítání...