Praha - Stejné umělce jako před třemi lety oslovil pro Bienále mladého umění Zvon kurátor Karel Císař. Jeho snahou nebylo tehdy ani nyní představovat jednotlivé osobnosti, chce především naznačovat trendy současného českého umění. Proto se opakuje stejných 20 jmen: autoři prezentují svou současnou tvorbu, skoro všichni ale využívají jiná média než při předchozí výstavě.
„Místo dalšího letmého setkání se současným uměním tak výstava divákům umožňuje hlouběji uvažovat o vývoji a směřování jednotlivých uměleckých pozic,“ řekl Císař.
Bienále pořádané Galerií hlavního města Prahy (GHMP) bude v Domě U Kamenného zvonu přístupné veřejnosti od 27. června do 21. září. Přehlídek současného umění zvaných bienále či trienále se v Česku koná několik, podle kurátora se v nich divák může ztrácet.
Karel Císař není vystudovaný historik umění a jak sám říká, profesionální kurátor. Vystudoval filozofii, jíž později přednášel, nyní bude vyučovat estetiku a teorii umění. Jako kurátor se ale uplatnil již před minulým bienále Zvon a galerii jeho koncepce vyhovuje.
Tři autorky, které při minulém bienále Císař poprvé představil širší veřejnosti, se v uplynulých třech letech staly laureátkami Chalupeckého ceny. Jsou jimi Kateřina Šedá, Barbora Klímová a Eva Koťátková. Šedá přitom od té doby sklízí úspěch na mezinárodní scéně a vystavuje především v zahraničí.
Kromě nich na bienále vystavují Jesper Alvaer, Zbyněk Baladrán, Josef Bolf, Filip Cenek, Patricie Fexová, Jiří Havlíček, Jakub Hošek, Magdalena Hrubá, Jana Kalinová, Ján Mančuška, skupina PAS, Jiří Skála, Ludmila Smejkalová, Matěj Smetana, Petr Strouhal, Jan Šerých a Evžen Šimera.
Císař se domnívá, že návštěvníci podobně velkých výstav v ČR se v nich jen těžko orientují. Snažil se proto vyjít divákům vstříc. Tomu přizpůsobil nejen volbu témat, jež sahají od problematiky individuální a kolektivní paměti přes mezilidské vztahy až po urbanismus, ale i architektonické řešení a instalaci bienále.
V úvodu prostřednictvím videa připomíná svou minulou přehlídku a poté návštěvník prochází jednotlivými částmi historického domu, pro něž díla speciálně vznikla. V případě Jána Mančušky uvidí práci, kterou je možné shodou okolností nyní vidět i na jeho monografické výstavě v galerii Tranzitdisplay; na obou místech jsou však v různých kontextech, a proto je možné je i jinak vnímat.
