Život je plný druhých šancí a také míst, kde se s nimi můžete setkat, když nebudete jen projíždět, ale alespoň na chvíli zůstanete – a dáte jim (i sobě) šanci. Míst, kde je klid, v němž můžete poslouchat vlastní myšlenky, natřít na žluto podlahu v pronajatém lesním srubu, projet se na kole od sympaťáka Alexe, přeříkat všechna žánrová klišé a najít sílu čelit temné obsesi, která vás posedle pronásleduje, protože jste tu našli ty, co vás mají rádi. Život je plný druhých, třetích, pátých a dalších šancí, když přestanete zdrhat před tím, čemu můžete čelit, a půjdete jim odvážně naproti. Je to tak! I mírně pokleslý žánr může nabízet výzvy, které stojí za to následovat.
Southport je ospalý, jižanský zapadák, někde na pobřeží severní Karolíny, kde žijí samí milí, vstřícní, sympatičtí a láskyplní lidé, vlídné (až tak, že evidentně vymyšlené) městečko na pobřeží Atlantiku, kde na skutečného hajzla nenarazíš, když si ho, tak jako krásná a vyděšená Katie, za sebou nepřivlečeš po vlastní stopě. Původně se tu chtěla zastavit jen na chvíli, schoulit se někde v ústraní, vydýchat a potom pokračovat v panickém útěku, protože věděla, že ji nikdy nepřestane pronásledovat a ona nemá na to, aby ho setřásla. Na policejních stanicích visí její portrét hledané pro podezření z vraždy, což se vám při pohledu na k sežrání milou Juliannu Houghovou jeví jako pěkná ptákovina (i když u krásnejch holek vlastně jeden nikdy neví).
Původně si tu chtěla jen oddechnout a pak dál kličkovat před jeho větřícím čenichem, jenomže pak si tu pronajala srub, našla práci v pobřežní hospodě a začala mít pocit, že tohle je bezpečné místo, které hledala a kde se může usadit, protože sem na ni už nedosáhne. Tenhle možná předčasně úlevný pocit v ní hodně přiživila sousedka, později kámoška a nakonec hlas z jiného světa jménem Jo (budete zírat, kdo všechno se po Southportu poflakuje), ale hlavně chlapácký vdovec Alex z místního kvelbu, jehož jižanskému namlouvání uzavřená Katie (jež ve skutečnosti potřebuje čistou lásku jako koza drbání) jen stěží odolává.
Pokaněnou, úchylnou a psychopatickou vášeň už poznala na vlastní hebkou kůži v její plné, brutální nahotě – a teď už by se mohl najít slušný a normální chlap, který by její křehký život vzal něžně do svých silných rukou, řekl jí prostě „miluji tě“ a s nezkalenou vášní pak poctivě vykonával všechno, co s tím souvisí.
Cožpak o to, na parametry, které vyniknou, když si Katie shrne kapucu, stáhne mikinu, navleče šortky a nasadí vlhký kukuč, nějakého chlapa poctiváka vždycky utáhne, ale nejdříve se potřebuje zbavit úchyla, který jí smrdutě dýchá na záda. Na dosah má velkou lásku a před sebou výživný problém, neboť maniak a vypatlanec již dorazil (jak se od něj ostatně očekává) na místo, kde podle pravidel romantického, noirového thrilleru, musí už za chvíli nutně někdo zemřít, protože by jinak ztratil žánrovou šťávu.
Rodák ze Stockholmu, původně klipař Abby a posléze oscarový laureát, režisér Lasse Hallström (Co žere Gilberta Grapea), tyhle vyděračské citovky s drsným backgroundem, aby vynikl něžný happy end, prostě umí. Natolik, že máte tendenci odpustit mu, jak jsou naivní, blbé, prvoplánovité, prázdné a předpověditelně triviální. Tedy máte-li tendenci odpouštět, což bych vám doporučoval ve vlastním zájmu, neboť nekompromisní postoj k melodramatickým slepencům, jež ve stínu Danielly Steelové hladce padají z plodného Nicholase Charlese Sparkse (jenž je autorem stejnojmenné literární předlohy), vás leda tak zprudí, kvůli čemuž jste si lístek do kina přece nekupovali.
Ostatně Lasse Hallström má Sparkse, podle jehož slzopudných románů již bylo natočeno šest filmových dojáků, načteného. Před třemi léty totiž režíroval „poštovní“ sentimentální oblbovačku ze Sparksovy literární dílny Milý Johne, která se pro změnu odehrává v Jižní Karolíně a zelený baret Channing Tatum se v ní potácí mezi láskou k vlasti a láskou k milované. Navíc bude mít Hallström pro Sparkse i obtížně uchopitelnou osobní slabost, neboť ho tentokrát obsadil i do jedné z vedlejších rolí.
Chrlič lepkavého sentimentu Sparks je díky svým romantickým slepencům již dávno za vodou, protože vsadil na žánr, který si vždycky najde svého konečného (a předem teskně slzícího) odběratele, kterému nevadí, že tyhle příběhy jsou všechny na stejné brdo. Neuvěřitelně ilustrativně to dokumentují i téměř absolutně identické plakáty na zmiňované ekranizace. Prubněte si vygooglovat třeba plakáty na Poslední píseň, Talisman, Noci v Rodanthe a Zápisník jedné lásky a budete mít oprávněný pocit, že zíráte na stále stejnou grafickou kreaci (na zřejmě stále stejný film) – Milý Johne a Vkaz v láhvi mají design identický a jen mírně odlišný. Navíc základní grafická kompozice, v níž chlapec drží těsně před dlouhým vášnivým polibkem dívku někde mezi dolní čelistí a zátylkem je hrubě nevěrohodná, protože všichni přece dobře víme, že dotyky, doprovázející hluboký, vášnivý polibek, rozhodně primárně nesměřují do hlavových partií.
Nevím, zda všestranně talentovaná pětadvacítka (prozradit v tomhle věku věk snad není netaktní) Julianne Houghová je lepší sálovou tanečnicí, zpěvačkou country nebo herečkou. Vím jen, odpusťte mi primitivní upřímnost, že mi bylo téměř celé dvě hodiny příjemné se na ni (čímž neříkám její herecké umění) dívat. A také sledovat, jak dobře začíná postupně fungovat chemie mezi ní a šlachovitým Jižanem Joshem Duhamelem, který se nenarodil v Severní Karolíně, ale v Jižní Dakotě a jemuž budete docela upřímně přát novou lásku, když mu ta předchozí (jak se v béčkových melodramatech sem tam stává, zemřela na rakovinu).
Ústřední záporák David Lyons vypadá jako potenciální úchyl od první chvíle, kdy ho uvidíte, což má tu nevýhodu, že vás pak zas až tolik nepřekvapí, když se tak také ve finále na plné pecky projeví, a vlezle sympatická sousedka Cobie Smuldersová vypadá od začátku jako někdo odjinud, což jak se v závěru ukáže, také je! Zbytek lidiček z hodného městečka Southportu tvoří halasně přátelský, vstřícný, chápavý a pohostinný kompars, který je stejně příjemný a barvitý jako krajinářská kamera Terryho Staceyho.
Navzdory objektivně kritickým hlasům, které současně litují chudáka režiséra Hallströma, že se s tímhle musel patlat, a s vědomím osobního rizika, že budu pokládán za romantického měkkýše, říkám, že Lasse je už velký kluk, který ví, co a proč činí, a jeho (a Sparksův) Bezpečný přístav je něco jako chvála laskavého kýče.
Když do něj na téměř dvě hodiny aktivně zakormidlujete se svojí dívkou, můžete v ní vzbudit pocit, že vám fakt nejde jen o tu jednu věc (což tuto může ve svém důsledku slibně akcelerovat). Když v něm donutíte přistát svého chlapce (který vás původně vlekl s dekou do nočního parku), budete mít dobrý pocit, že jste vhodně naředily jeho testosteronový přetlak a zároveň přispěly k tomu, co lze charakterizovat jako aktivní podíl romantického thrilleru a harlequinky na polidštění čuňase. A všichni (když se tomu nebudete moc vzpírat) pak můžete být v tomhle bohapustě a programově příjemně vymyšleném Bezpečném přístavu na nějakou (krátkou) chvíli, docela šťastní a spokojení. Možná jsem to teď malinko přehnal, ale řekněte, kdo z vás si někdy také tak trochu nenadsadil…
Obzvlášť když do prosluněného dne pokojně šumí Atlantik, v přístavním baru se rozlévá po domácku vypálená Moonshine, odněkud sem doléhá bluegrassový nápěv – a znovu zaslouženě šťastná Julianne Houghová se cachtá v příboji. Tak už mně trochu chápete?
SAFE HAVEN / BEZPEČNÝ PŘÍSTAV. USA 2013, 115 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Lasse Hallström. Scénář: Nicholas Sparks, Leslie Bohem, Dana Stevensová. Kamera: Terry Stacey. Hudba: Deborah Lurieová. Hrají: Julianne Houghová (Katie Feldmanová), Josh Duhamel (Alex Wheatley), Cobie Smuldersová (Jo), Noah Lomax (Josh), Mimi Kirklandová (Kristen). V kinech od 25. dubna 2013.
