„Praská, praská, tiše praská stará skříň, že je zase o jednoho míň. O jednoho, co srdce puklo mu, že zabloudil zas po letech domů.“ Tak začíná píseň, kterou složila Dáša Vokatá, kolegyně Karla Kryla, který by dnes oslavil sedmdesátku. Na písničkářově pohřbu se pak rozloučila slovy: „Ten život bez Kryla je nějakej jinej.“
V padesáti jej zradilo srdce. Proč vlastně předčasně zemřel, na tom se jeho nejbližší asi nikdy neshodnou. Měl na tom svůj podíl jeho nový porevoluční životní styl, trápil se českým pojetím demokracie, nebo to bylo snad tím, že se nedokázal rozhodnout, kde je doma?
V emigraci zakotvil v Mnichově, ve Svobodné Evropě, s ředitelem rádia byli dokonce přátelé: „Moje první vzpomínka na něj je nostalgická,“ vzpomíná ředitel Rádia Svobodná Evropa Pavel Pecháček. „Jednou odpoledne se ve studiu objevil mladý kluk a začal hrát na kytaru písničky, které jsme vůbec neznali, ale najednou se tam všichni shromáždili a s vyvalenýma očima poslouchali, co tam ten Karel zpívá,“ říká po letech.
Nejprve se písničkář stal stálým návštěvníkem rádia, později zde pracoval jako hudební redaktor. „Na rádiu zněl neustále, protože kromě toho, že tam byl sportovním redaktorem, tak tam měl i hudební pořady a v těch vysílal Karla Kryla,“ vzpomíná s úsměvem bývalý redaktor Svobodné Evropy Martin Schulz. „Byl nezapomenutelný. Zápasy třeba komentoval slovy: Domácí měli převahu a hosté více ze hry,“ dodává Pecháček.
„Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi“
Jeho písničky jsou pupeční šňůrou spojeny s událostmi roku 1968. Dvacet let se zpívaly snad u každého táborového ohně, ale na jeho osobu se postupně zapomínalo. Dokonce se opakovaně objevovaly zprávy, že zemřel. Na to většinou z emigrace vzkazoval: Přes všechna křivá svědectví sveřepě žiju.
Když se v listopadu 1989 začala plnit náměstí, vzkázal mu Pecháček z Prahy, že na chodník na Václavském náměstí někdo napsal: Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi. „Potěšilo ho to a rozhodl se přijet,“ vzpomíná novinář. Ihned se stal populárním. Mnozí jej tak naživo viděli až v listopadu 1989, kdy se najednou objevil na balkoně budovy Melantrich, kde zpíval spolu s Karlem Gottem československou hymnu.
Kryl se vrátil, zpíval před nabitými sály a byl dojatý, protože davy zpívaly po letech jeho písničky s ním. I ti, co jeho songy zrovna nemusí, je znají, protože jak říkával Ivan Magor Jirous: „On byl mistr verše, který si se slovy dělal, co chtěl - básník s kytarou, která byla větší než on.“
Ivan Magor Jirous: „Když jsem v době invaze slyšel ty Krylovy písničky, takový sra…, sentimentální cajdáky… Ale když jsem pak byl zavřený za Plastiky, tak jsem se přistihl, že si zpívám Kryla, že to mám v sobě zarytý, a to i když jsem to odmítal…“
Byl přímý, špatně se mu učilo diplomacii. Sice se vrátil, ale vlastně jinam - rodiče mrtví, rodný dům zbouraný, sourozenci vyrostli z dětských střevíčků, takže se s Karlem potkali jako cizinci.
Z porevolučních poměrů byl značně rozčarován. O českém sametu říkal, že povede jenom k alibismu a k tomu, že komunisté pouze převléknou rudé pláště za modré. Mnozí Krylovi souputníci o něm prohlašovali, že zahořkl. Ze dvou šoků se nemohl do smrti vzpamatovat,„ tvrdí písničkář Jaroslav Hutka. “Z toho, že se objevil na Václavském náměstí spolu s Karlem Gottem, a také ho mrzelo, že se nikdy nesešel s Václavem Havlem."
„Mrzelo mě, že viděl vývoj v Československu tak černě,“ doplňuje Hutku Pecháček. Podle něj Kryl nebyl politicky orientovaný, spíše sociálně. Často byl zdrcen z vývoje své země a jezdil si do kantýny Svobodné Evropy zanadávat. Kdyby dnes žil, jistě by k sociálním otázkám nemlčel, myslí si Pecháček.
Karel Kryl zemřel nečekaně na infarkt 3. března 1994 v Mnichově, jen pár týdnů před padesátinami. Pohřben je na břevnovském hřbitově v Praze.
