Ivan Martin Jirous, který by se 23. září dožil osmdesáti let, zanechal v kulturním životě, ale nejen v něm, nezapomenutelnou stopu – a při rozmýšlení nad jeho odkazem se jen potvrzuje, jak důležitou a inspirativní osobností byl.
Básník, který bojoval především za sebe. Jirous byl víc než Magor
V obecném povědomí přetrvává obraz Jirouse – přesně v souznění s jeho přezdívkou Magor – coby výtržníka, opilce a hulváta, zkrátka váguse. I tím vším Jirous také byl, ale bohužel se za touto charakteristikou ztrácí Jirous druhý, ten pravý.
Jirous, milovník vážné hudby, především Gustava Mahlera a oper, výborný a osobitý básník a esejista, autor mnoha výtvarných kritik. Protože, i na to se zapomíná, Ivan Martin Jirous vystudoval dějiny umění na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Diplomovou práci mimochodem psal o vizuální poezii v díle Jiřího Koláře a Henriho Michauxe – a to rozhodně není žádné snadné téma.
A když už se nemluví ani o jeho rabiátských excesech, ani o jeho poezii či textech, bývá jeho význam zužován na „zakladatele“ undergroundu, jeho ideologa a apologetu a také člověka, který všem vybojoval svobodu a jen tak bokem si za to odseděl téměř devět let.
Jihočeská zavilost
Jistě příznačná pro celý Jirousův život je skutečnost, že pokud jej někdo označoval za bojovníka za svobodu a lidská práva a děkoval mu za to, co vykonal pro národ, s rázností sobě vlastní odpovídal: „Já jsem bojoval sám za sebe a nebojoval jsem za žádný vaše lidský práva, každej si musí bojovat za svý práva. S**u vám na vaši svobodu, já jsem bojoval za tu svoji.“
Jasně z jeho postoje lze vyčíst, že svoboda, a to ve všech podobách, tedy nejen ta politická, byla pro Jirouse zásadní. Již jako student humpoleckého gymnázia si dokázal získat respekt a jít si za svou představou. Ono zabejčení, údajně, jak mi jednou řekl, dědictví po předcích, jihočeských rychtářích. „Ve mně je po tátovi taková ta jihočeská zavilost. Když se mě ptají, jak jsem mohl ty kriminály přežít, často se ptají na víru, budiž – ale nejvíc tam asi byla taková ta zarputilost. Vy na mě nemáte, vy mě nikdy nedostanete.“
A v tom měl pravdu. Nejenže ho nikdy nedostali, nikdy se jim ani nepodařilo ho zlomit – jakmile jej propustili z kriminálu, okamžitě se vrhal do dalších aktivit. Jednou z nich byla například petice Tak dost ze srpna 1988, v níž obžalovával režim ze smrti disidenta Pavla Wonky, a zároveň vypočítával, co vše bolševici v padesátých letech napáchali, kolik lidí zavraždili nebo na dlouhá léta uvěznili.
Poezii psal Jirous vlastně po celý život, příznačné přitom je, že se tím v dobách mládí nijak nechlubil. Vzpomínám, jak nám při natáčení dokumentu o zakazovaných či nerežimních básnících šedesátých a sedmdesátých let říkal, že byť v okruhu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, jíž byl výraznou osobností, básnilo hodně jejích členů, vzájemně to o sobě nevěděli. Doslova tehdy prohlásil, že kdyby se mu třeba muzikant Vratislav Brabenec nebo výtvarnice Naďa Plíšková svěřili s tím, že píší básně, bylo by to cosi nepatřičného, co do stolní společnosti nepatří. A tak psali všichni a na světlo to vycházelo až po letech...
Básník, kterého byla radost poslouchat
Pokud tvrdíme, že se poezii Jirous věnoval celoživotně, lze to snadno dosvědčit. Jeho sebrané básnické dílo, Magorova summa, vyšlo původně v jednom téměř devítisetstránkovém svazku, druhé, doplněné vydání již muselo být rozděleno do svazků tří, které celkem čítaly přes šestnáct set stran – vše přepečlivě zpracováno editorem Martinem Machovcem.
Jirous patří k těm autorům, jež je též radost poslouchat – jeho autorskou interpretaci máme k dispozici na řadě alb, včetně klíčových Magorových labutích písní. Nejznámější a zřejmě i nejlepší Jirousova sbírka vznikala v letech 1981 až 1985 během Jirousova pobytu ve vězeních v Litoměřicích, Ostrově nad Ohří a Valdicích a byla nejdříve vydaná v samizdatu a v zahraničí.
Jirousova poezie někdy byla provázena zpěvem ptáků (Magorovi ptáci a další příběhy), jindy jej doprovázelo violoncello Josefa Klíče. Přitom každý, kdo měl někdy možnost zažít Jirouse číst své texty, na tento zážitek těžko zapomene – možná býval opilý, přednes to však byl vždy fascinující, bylo cítit, jak si za každým slovem Jirous stojí.
Vedle Jirousových vlastních alb zároveň existuje řada nahrávek jeho zhudebněných básní – najdeme je na albech Plastiků, ale také na albu Orchestru Agon (Magorova summa), na němž Jirousovu recitaci zhudebnili skladatelé z oblasti soudobé vážné hudby. Zatím posledním přírůstkem je novinka písničkáře Karla Vepřeka Písně ze dvora krále Magora, věnovaná víceméně celá právě Jirousovým básním.
Jak se nestat pekelníkem
Jaká tedy Jirousova poezie je? Pochopitelně se v průběhu času proměňovala, zrála. První sbírky z druhé poloviny sedmdesátých let Machovec charakterizoval jako „kolekci literárních efemerid, provokací a citací, kde se na pozadí dadaistických veršů, hraničících mnohdy s poetikou vizuální poezie, objevují momenty křesťanské pokory, kontrastně prokládané blasfémiemi, založenými na silně expresivním, běžně tabuizovaném výrazivu“. Postupně ale „začíná v jeho poezii převládat stále pochmurnější tón, k čemuž přispívají nová témata ekologická a apokalyptická; chmurný tón proniká též do tematiky milostné“.
Na sbírku Jak se nestat pekelníkem zcela platí latinské rčení Habent sua fata libelli, že knihy mají vlastní osud. Zároveň je tato sice útlá, o to však silnější knížečka důkazem, že skutečného básníka, jeho vidění a touhu a potřebu reflektovat svůj osud a okolí verši nezlomí ani kruté podmínky, v nichž právě tyto verše vznikaly.
Velká část totiž byla napsána ve valdickém vězení, bývalém klášteře, kam byli umísťování nejhorší zločinci: vrazi, násilníci a také političtí. Vězení, v němž Ivan Martin Jirous strávil téměř čtyři roky.
A v tomto pekle, kam odsouzení se rovnalo pokusu o fyzickou likvidaci, Jirous přežil. A nejen to, dokonce zde i psal. Proč právě zde? V jednom rozhovoru k tomu říká: „Když jsem přišel do Valdic, tak už jsem za sebou měl nějaký to psaní. A psal jsem tam proto, abych sám sobě i jim dokázal, že ten čas tam strávenej není prostě zmarněnej život, ale může být něčím naplněnej, takže především to byl nějakej vzdor. A krom toho mě taky vždycky bavilo a těšilo dělat něco, co je absolutně zakázanýho, a tam prostě psát básně nebylo možný. Tam nebylo možný ani nějaký básně třeba mít.“
Důvodů ale bylo jistě víc, poezie musela pro Jirouse právě v kriminále představovat záchranný pás, ochranný val, který kolem sebe mohl vytvořit a za nímž se mohl skrýt, jakkoli to při pohledu zvenčí může působit naivně. Byla to obrana proti zcyničtění, okorání, aby se sám nestal jedním z pekelníků. Můžeme tak jeho básně vnímat i jako dokument, vypovídající o našem nejtěžším kriminále, ale také jako popis osobního boje s tímto peklem, jako osobní zpověď i pokus zachránit holý život, rozum, čest.
Své vysvětlení má i Jirousův tehdejší spoluvězeň Jiří Gruntorád, dnes ředitel knihovny samizdatové literatury Libri prohibiti: „Tehdy Martin v mezní situaci, kdy přežít v podmínkách nejhorší československé věznice nebylo nikterak jisté, předpokládal, že se nemusí vrátit na svobodu a tyto básně mohou být jeho posledními, tedy jeho ‚labutí písní‘.“ Podle pověstí labuť zazpívá pouze jednou: v hodině své smrti.
Básník své básně nejdřív dlouho piloval, času na to měl skutečně dost, díky stálému opakování si je dobře zapamatoval. Pak je přepsal na malé papírky a ty předával Jiřímu Gruntorádovi. Ten při svém soudu v červnu 1984 předal patnáct básniček, zabalených ve staniolu, polibkem Daně Němcové, a ty se okamžitě rozběhly po samizdatu.
Kompletní sbírku, tedy sto osmdesát tři básní, pak Gruntorád pronesl při svém propuštění 10. května 1985 a ta vyšla jak v samizdatovém Vokně, tak v předchůdci Revolver Revue Jednou nohou. A v lednu 1986 za ně stále ještě zavřený Jirous získal cenu Toma Stopparda, vyšly v Mnichově v edici Poezie mimo domov a ještě v londýnských Rozmluvách.
„Kdo mě ohýbá?“
„Což nutně když se básník dusí / exodus následovat musí?“ ptá se úvodem Jirous a jeho život nabídl odpověď – ne, exodus následovat nemusí, a to ani skutečný, do zahraničí, ani vnitřní. Věděl totiž, že by se tak vědomě postavil stranou, sám že by se umlčel.
Verše „itinerář mých posledních let / jako kdybych už jen s eskortami měl Čechy uvidět?“ tak jen ilustrují jeho zcela svobodnou volbu – volbu, za niž se ovšem, jak již bylo řečeno, platí. V Jirousově případě to bylo nejen oněch více než osm odsezených let, ale i všechna bolest, již mu věznění přineslo. Dokázalo-li z něj vytěžit tak silnou poezii, jakou jsou Magorovy labutí písně, klobouk dolů.
Jak již bylo naznačeno, mezi formálně vycizelovanými, rytmizovanými básněmi najdeme jak verše prodchnuté vírou a smířením, pravou pokorou, tak drsné obrazy z nelidského vězeňského života. Jirous se též dovolává svých přátel z undergroundu, doma i v exilu, polemizuje s nimi.
Ocitujme literárního kritika Jana Štolbu. „‚Nahý jsem vstoupil do svého osudu‘ – tuto parafrázi knihy Jobovy si prý Magor přeříkával, když vstupoval do předpeklí socialistických věznic. Možná tak se dalo přežít: s vědomím absolutní vydanosti, obnaženosti a nastraženosti vůči každé vteřině, jež přijde. Labutí písně jsou svědectvím této nahoty a vydanosti, ovšem v posunuté poloze. Jsou dramatickým a tklivým svědectvím o situaci člověka, jenž přivolává všechny síly, jejichž prostřednictvím by se aspoň trochu ‚přioděl‘, zahřál a ochránil před hrůzou, do níž byl hozen,“ napsal o Jirousově vězeňské poezii.
A dodal: „V nejhlubší rovině jsou Labutí písně ustavičným médiem pokorného odevzdání a očištění, jímkou stesku a žalu, jenž nevyslovený by člověka udusil. Jsou prostorem otázek, na něž si vězeň může odpovědět jedině sám svou vírou: ‚Jako tu šíji labutí / kdo mě ohýbá Pane Ty?‘“
