Brno – Nejvyšší soud (NS) dnes po 38 letech zrušil rozsudek v případě básníka a autora programového prohlášení nepolitického volného uskupení českého undergroundu Ivana Martina Jirouse a tří dalších literátů Eugena Brikcia, Jaroslava Kořána a Jiřího Daníčka odsouzených komunistickou justicí za výtržnictví. Všechny je tím zprostil obvinění. V roce 1973 dostali muži tresty vězení od osmi do 12 měsíců za to, že v jedné z pražských hospod zpívali píseň namířenou proti Rusům, komunistům. Navíc urazili bývalého majora Státní bezpečnosti, který je vyzýval, aby svého jednání zanechali. Kauza je jednou z nejstarších, kterou se NS ve své novodobé historii zabýval. Stížnost ve prospěch všech čtyř mužů podal k soudu před časem ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS), ze čtveřice odsouzených se dnešního líčení nikdo nezúčastil.
„Magor“ Jirous po 38 letech konečně zbaven viny
„Vždy jsem se choval svobodně, bez ohledu na rizika, která to přinášelo. Měli jsme jasného nepřítele,“ prohlásil básník. Osmiměsíční trest dostal Jirous za to, že spolu s přáteli v hospodě zpívali protisovětsky namířenou píseň. Jirous pak taky prokousal výtisk Rudého práva. Major Státní bezpečnosti ve výslužbě, který jednání přihlížel, pak na čtveřici mužů zavolal policii.
Ivan Martin Jirous ve 13. komnatě:
"Zpívali jsme mimo jiné píseň Stáli sokolíci v aktuální úpravě Zahnat Rusy vrahy do pekel, kam patří. Vedle od stolu se ozval chlápek, že jsme špinaví vlasatci, a my jsme mu zase řekli, že je holohlavej bolševik. Byl to kapitán StB, pan Holub."
Justice podle Pospíšila porušila zákon
Podle stížnosti ministra Pospíšila porušila tehdejší justice zákon. Jednání čtveřice mužů nedosáhlo takového stupně společenské nebezpečnosti, aby mohli být potrestáni. Ministr dnešní verdikt přivítal, i když jde prý spíše o symbolické rozhodnutí.
Podle předsedy senátu Nejvyššího soudu Františka Hrabce soudy v minulosti rozhodovaly o kauze ovlivněny tehdejší atmosférou normalizace v Československu. Hlouběji přitom nezkoumaly, zda mělo jednání čtveřice skutečně povahu projevu nenávisti k ruskému národu nebo zda literáti jednali v reakci na okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Incident se stal krátce před pátým výročím příjezdu cizích vojsk do ČSSR, upozornil soudce.
Předseda senátu NS: O výtržnictví se jednalo
Podle Hrabce je nepochybné, že se básníci v hospodě chovali nepřístojně. Podle spisu hlučeli, pokřikovali, bouchali do stolu a obtěžovali tak ostatní. „Formální znaky trestného činu výtržnictví tam skutečně naplněny byly, protože nelze připustit porušování veřejného klidu a pořádku obdobnými nepřístojnostmi,“ zdůraznil předseda. Zároveň ale upozornil, že za to měly být vyneseny přiměřené tresty, které by byly maximálně podmíněné. Pokud by se tak stalo, NS by se dnes věcí vůbec nezabýval.
Samotní aktéři celé kauzy po vynesení rozsudku žádné přehnané nadšení nesdíleli - i proto, že od pobytu za mřížemi uplynulo skoro čtyřicet let. Jirous podotkl, že se pobobných případů staly stovky nebo tisíce a ty nikdo rehabilitovat nebude. Celá čtveřice má díky rozsudku nárok na odškodnění, o které může požádat ministerstvo spravedlnosti.
Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975:
- radikální odmítání jakéhokoliv nátlaku
- zřeknutí se závazného uměleckého programu
- zdůrazňování autentičnosti v životě a v umělecké tvorbě
- vymezení vůči totalitním strukturám
Koncem šedesátých let byl Jirous ministrem vnitra skupiny, která vznikla v hospodě u Křížovníků na Starém Městě Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kde mimo jiné působili Karel Nepraš a již zmíněný Eugen Brikcius, který je zároveň autorem přízviska Magor. Byl přítelem filozofa a básníka Egona Bondyho.
Své první básně publikoval Jirous časopisecky, například v Sešitech nebo Mladé tvorbě. Už roku 1967 se sblížil s undergroundovou skupinou The Primitives Group, později od roku 1969 byl uměleckým vedoucím a manažerem Plastic People of the Universe (PPU).
Zákaz profesionální literární činnosti vedl Jirouse k zahradničení
Pro jeho postoje k totalitnímu režimu mu nebylo umožněno profesionálně se věnovat literatuře. Musel tedy střídat zaměstnání jako noční hlídač, zahradník, případně byl bez zaměstnání, za což mohl být kdokoliv souzen za příživnictví.
Jirous za mřížemi:
- v letech 1973–1974 za vyprovokování verbálního incidentu v hostinci U Plavců s majorem StB ve výslužbě, kde byl odsouzený společně s Brikciusem, Daníčkem a Kořánem- v letech 1976
–1977 za hudební činnost s PPU spolu s hudebníkem a pastorem Svatoplukem Karáskem, Pavlem Zajíčkem z hudební skupiny DG 307) a Vratislavem Brabencem z PPU
- měsíc po návratu opět zatčen za proslov na výstavě Jiřího Laciny ve kterém mluvil o nepřekonatelném rozdílu mezi oficiální a neoficiální kulturou a byl vězněn 1977-1978
- čtvrté odnětí svobody bylo za zhotovování, vydávání a rozšiřování časopisu Vokno společně s Františkem „Čuňasem“ Stárkem a Michalem Hýbkem, Milanem Fričem a Jaroslavem Chnápkem. Jirous byl vězněn 1981–1985 formálně za výtržnictví a podle Amnesty International a VONS nepodložené nelegální držení drog
- v letech 1985–1987 měl ochranný dohled (součást posledního rozsudku), denně se musel v určenou hodinu hlásit na služebně Veřejné bezpečnosti v Telči
- páté věznění bylo za ručitelství pravosti podpisů petice „Tak dost“, která byla organizována jako protest za smrt disidenta Pavla Wonky a vraždy totalitního režimu v 50. letech
- 25. listopadu 1989 mu prezident republiky zbytek trestu prominul
Po pádu komunismu se stal Magor členem českého PEN klubu. Spolu s Jiřím Pencem napsal protest ministru vnitra proti zásahu na CzechTek 2004. V současné době žije střídavě v Praze a v bývalé zemědělské usedlosti na Vysočině v Prostředním Vydří u Dačic, kde se každoročně po revoluci až do roku 2005 konal hudební festival Magorovo Vydří.