Maturita je jí na figu borovú, živoření na Horním Šariši stojí za figu borovú a vlastně celý tenhle neradostný život, ve kterém jí máma nekoupí červené šaty, v nichž by na maturitním plese vypadala jako princezna, je jedna velká, hnusná, prázdná, neutěšená a nepřátelská figa borová. Jen láska Ďodi je (alespoň zatím) takový cukrík, co jí dává radost a s nímž je jí dobře. Jenomže Dorotce je nějakých osmnáct a to už se od rómských holek čeká, že budou domů nosit love, ber kde ber - ale na Šariši není často kde. A kde nic není, ani Dorotka nic nevezme. A tak jí pošlou vydělávat do Česka. Ďodík jí zahraje slaďák na rozloučenou a autobus odveze z Bardejova daleko do studeného českého pohraničí, nejdál, kde kdy v životě byla. Tak daleko, že se už odtud možná nedá ani vrátit.
Mezi Kaurismäkiho Dívkou ze sirkárny, šarišskou Pretty Woman, Formanovými Láskami jedné plavovlásky a pohádkou o Popelce z popelnice - a také tak trochu mezi dokumentární rekonstrukcí, animákem a hraným sociálním dramatem - osciluje autorský, autentický snímek (původem) dokumentaristky Ivety Grófové, který letos na karlovarském festivalu zahajoval soutěžní sekci Na východ od Západu. Po festivalech v Seville, Turíně a Lucemburku si odnesl Zlatého anděla za režii z Tofifestu v Polsku, čímž chci konstatovat, že je to takový festivalový, artový snímek, a tím je řečeno mnohé.
Například to, že v tomhle případě bych moc nepočítal s úsměvnými bonmoty, jiskřícími dialogy, relaxační muzikou, profláklými superstar z top desítky a standardním happy endem. Zato se dá, s pravděpodobností hraničící s jistotou, čekat nezadržitelný, existenciální skluz po šikmé ploše, neúnavně přilétající rány osudu, bušící vytrvale a nemilosrdně do osamělé bytosti, která se vydřeně a unaveně potácí mezi šicí mašinou v textilce, prodejním pultem u vietnamského zelináře, tyčí v laciném striptýzovém lokálu, hotelovým pokojem s rozdováděným německým důchodcem (za dvacet euro si tu užije radost až do rána) a poslední štací na nedaleké E55.
Dorotka znamená něco jako Boží dar…
… a protože nemá nic jiného, dává sama sebe. Kámošky, které v tom umí chodit, poradí a ona to dělá poslušně a jak nejlíp umí, protože je to svého druhu poslední práce, která jí ještě zbyla. A dělá to bez výčitek vůči Ďodíkovi, který už dávno přestal posílat zamilované esemesky, nebo rodičům, kteří mají svých starostí dost a jsou rádi, že ji mají z krku. Dělá to proto, že vlastně neví, co by měla dělat jiného, a také proto, že musí nějak přežít v tomhle nemocném světě, kde se holka musí otáčet, dokud má co prodávat, a hlavně nesmí myslet na to, co bude potom.
Ale i v náručí geronta, s báglem na ulici, bez střechy nad hlavou a s cenovou visačkou dvacet euro (no nekupte to za ty peníze) se, alespoň občas, dá snít o princi, který jednou možná přijde, bílém závoji, jenž hladí horkou tvář, a velkém příběhu lásky, kterou jí nikdy nikdo pořádně nedal.
Příběhy, jako je ten její, patří do koloritu současného česko-německého pohraničí a režisérka Iveta Grófová, která tu na nějakou dobu uvízla, je nemohla přehlédnout. Našla tu velký, barvitý a ambiciózní námět pro syrový (a možná tak trochu sociologický) filmový dokument o snadno nahraditelných a ještě snadněji postradatelných, který se měl odvíjet na bázi jednoho individuálního lidského osudu.
Úkrok k hranému filmu
Jenomže tenhle osud má i svůj velký dramatický a emocionální potenciál, a tak Iveta Grófová rezignovala na pouze dokumentární zpracování své látky a odvážně se pustila do svého celovečerního hraného debutu. A zdá se, že učinila dobře. Ostatně nepřekračuje zase tolik hranici autentického příběhu, nevzdaluje se příliš od reálné story a nesnaží se zakrýt její fatálně předvídatelný příběh.
Až do města Aš je smutný film, jako je někdy smutný život, z něhož vzešel. A také je to film otevřený, svým způsobem drsný, tvrdý a intimní, a rovněž jaksi obyčejně civilní a rozhodně primárně nedehonestujcí ani poznamenané holky z Aše, ani ústřední protagonistku. Skvěle vyšla Grófové sázka na ústřední neherecký tandem: (dětsky neustále kamsi zahleděná) Dorota Bílá – (odvážná a permanentně ofenzivní) Silvia Halušicová, které se jí odvděčily soustředěným hereckým výkonem ponižovaných dívek z ulice na okraji, jakkoli zejména proměna Dorotky je možná až příliš hladká, nevyhnutelná a psychologicky nedoložená.
Atmosféru snímku hodně dopovídá věrohodná kamera Viery Bačíkové, která Aš nasnímala jako svébytně žijící, či spíše živořící místo na periférii, sledované místy až jakoby chladně, nezaujatě a z dokumentaristického odstupu. Vše, včetně použití záběrů z web kamer a mobilů, je podřízeno nastolení pocitu maximální autenticity a zdánlivě minimálního aranžování. A kupodivu rušivě nepůsobí ani vložené animační glosy.
V neučesaném a překvapivě oslovujícím snímku Ivety Grófové nestojí její unavené postavy mezi dobrým a špatným rozhodnutím, ale spíše (či dokonce pouze) mezi volbou špatnou a ještě horší. A jakoby mimoděk je tu nastolena nevyřčená otázka, zda tu tohle neradostné dilema nevzniká tak trochu i naší zásluhou.
Bavorák s posmutnělou Dorotkou a rozněžnělým německým skorodůchodcem („Jsem starý a tak budeme mít na všechno spoustu času“) klouže ztichlou nocí k západu. Před nimi je hluboká noční tma, jež sahá až někam na okraj zmarňovaného světa - a hned za rohem září neon night clubu Happy End.
AŽ DO MĚSTA AŠ. Slovenská republika / Česká repoublilka 2012, 82 min., od 15 let, 2D. Režie: Iveta Grófová. Scénář: Iveta Grófová, Marek Leščák. Kamera: Viera Bačíková. Hudba: Matej Hlaváč. Hrají: Dorota Bílá (Dorotka), Silvia Halušicová (Silvie), Robin Horký (Johann), Jarka Bučincová (Jarka), Mária Bílá (matka), Jozef Karala (Ďodík), Vašek Peroutka (Vašek), Petr Kropáček (Kropi), Horst Wachter (Pepek). V kinech od 15. listopadu 2012.
