Tak takhle nějak to vypadá, když si úspěšný režisér animáků Sylvain Chomet (Trio z Belleville, Iluzionista) splní svůj dětský sen, sjede se speciálním halucinogenním čajem madame Proustové a pak lehkou a jistou rukou natočí svůj celovečerní hraný debut. Ptáte se, jak že to vypadá? No přece barevně opulentně, do detailu vymazleně, pastelově nostalgicky a bizarně magicky. Prostě něco mezi raným Jeunetem, nedávným Gondrym a francouzským Frigem za piánem.
Říkáte, že něco takhle absurdně sofistikovaného, artového, surrealistického a intelektem nasáklého v zájmu zachování duševního zdraví a osobní integrity nemusíte. A já vám říkám, přestaňte opatrně přešlapovat a alibisticky meditovat, kupte si něco od Marcela Prousta a k tomu lístek do kina a jděte do toho! Bude to sice skoro přesně to, čeho jste se obávali, ale protože Chomet je spektakulární mág a hravý iluzionista a hraný celovečerák stejně točí, jako by to byl jeho věhlasný animák, začnete jeho vymakanému vizuálu, který válcuje příběh, jenž je tak jednoduchý, že mu to skoro nevadí, přicházet pomalu na chuť. Attila Marcel je totiž trochu jako provařené hledání ztraceného času či hledání a nalézání radosti (chcete-li), které má vždycky svůj hluboký smysl. Když pro nic jiného, tak proto, že v duchu Proustovy teze „pokaždé když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít“.
Na debut a zhruba stominutovou stopáž je tohle hodně ambiciózní zadání, ale zdá se mi, že pro Chometa je to hlavně radostně vířivý pohyb na jeho oblíbené parketě. A spolu s ním se hodně barevným světem jednoho pařížského činžáku melancholicky plouží zhruba třicetiletý klavírista Paul, kterého dirigují jeho stejně příšerné jako ambiciózní tety, jež z něj chtějí mít klavírního virtuosa, ale nevadí jim, když brnká menuety v jejich bizarní taneční škole pro starší a ještě starší a opuštěné. A Paulovi tohle brnkání nevadí, protože má alespoň nějaký smysl a hlavně přitom nemusí mluvit, což ostatně neučinil od svých dvou let, kdy mu zemřeli rodiče.
Ale možná že jednou přece jen promluví, nebo se dokonce usměje a setká se s milou čínskou cellistkou Michelle, s kterou dají zpočátku duet a potom pokus o společný život ve dvou. Zatím ho ale uvádí zemitá madame Proustová ze čtvrtého patra do světa halucinogenních drog, jež mu možná otevřou cestu ke ztracené minulosti, zadělají na budoucnost a přítomnost tak učiní lepší a snesitelnější. Všiml si jí, když posedával v parku a požíral své oblíbené koláčky. Společnost jí dělal jen chlupatý pes a ukulele. A pak se poprvé sjel jejím LSD čajem a ztracené vzpomínky se začaly vracet…
Sylvain Chomet si pro svůj vysněný hraný debut vybral výživné a správně ukotvené téma, které jde naproti jeho barvitému narativnímu stylu a ilustruje to, že základní optikou jeho vidění světa stále zůstává hravost, radost a svébytná poetika animáku. A v tomto kontextu je pro něj důležitější atmosféra příběhu nežli příběh samotný, což nejzřetelněji potvrzují flashbacky, bezstarostně poletující mezi realitou, fikcí, snem, skutečností a pařížským činžákem, konfrontovaným s plakátem na Grand Canyon. To, co mu z toho vychází, je daleko spíše melodrama nežli tradiční komedie a tenhle formát mu umožňuje být střídavě absurdní, abstraktní a imaginativní, a tak také takový je! Hodně mu přitom pomáhá hravý vizuál, který právem připomíná Jeunetovy a Carovy vizuálně fascinující Delikatesy či Gondryho nápady našlehanou Pěnu dní.
I figury a figurky zalidňující Attilu Marcela jako by měly animovaný rodokmen, ať již je to „němý“, chlapecky důvěřivý, a tím pádem i snadno zranitelný Paul, kterého brilantně ztvárnil nenápadný a zároveň nepřehlédnutelný Guillaume Gouix, či dobromyslná léčitelka nemocných lidských duší, skvělá Anne Le Ny. Místy jako by to byla právě ona, kdo přebírá iniciativu a hýbe s dějem i charaktery, ať se již chystá do Indie za Buddhou, do parku zachránit strom, který chtějí porazit, či do nemocnice poprat se s rakovinou. A v podkresu k tomu skoro pořád hraje piano, slepý ladič rozmařile ladí zábradlí na schodišti, starostlivé tety permanentně prudí a místní lékař ulítává na vycpávání zvířat (jen kočky mu pořád moc nejdou). No nedivte se, že v takové společnosti, v kombinaci s brutálně neměnným denním režimem, není Paulovi příliš do řeči.
Chomet prostě vpadl do hraného filmu bez respektu a s otevřeným hledím jako tvůrce, který ví, co chce i jakými prostředky to dosáhnout. Nevím, zdali by Attila byl lepší jako animák (což je otázka, která ty, kteří znají Chometovu tvorbu, zcela legitimně napadne), vím jen, že by byl jiný a hlavně že by byla škoda, kdyby tahle hraná verze nevznikla. Ale líbí se mi představa, že vzpomínky jsou jako ryby, ukryté na dně, a jestliže správně nadhodíme, máme šanci, že zaberou. A také se mi líbí bohatost té chvíle, kdy konečně nacházíme ztracený čas a naše minulost se vynořuje v naší přítomnosti. No řekněte, nezní to hezky? Tak nějak jako když se ke vznosnému motivu Paulova klavíru tklivě přidá vstřícné cello jeho čínské přítelkyně a odněkud zdálky, kam zatím nedohlédneme, jim svými akordy odpovídá spravené ukulele madame Proustové, která se chystá na svůj další život. A my, jak kdysi řekl její jmenovec, „nejsme nikdy tak nešťastni, jak si myslíme“.
ATTILA MARCEL. Francie 2013, 102 min, české titulky, od 12 let, 2D. Scénář a režie: Sylvain Chomet. Kamera: Antoine Roch. Hrají: Guillaume Gouix (Paul), Anne Le Ny (madame Proustová), Bernadette Lafontová (teta Annie), Hélène Vincentová (teta Anna), Fanny Tauronová (Anita), Vincent Deniard (Gégé). V kinech od 27. února 2014.
