Jak politika ovlivňuje architekturu, se zamýšlí výstava, kterou připravilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze ve spolupráci s UMPRUM. Pod názvem Duch, který pracuje, si všímá staveb z let 1918 až 1945 jak těch, které na politické zadání a z veřejných rozpočtů vznikly, tak i těch, jimž naopak politické zájmy nebo změny vzniknout nedovolily.
Architektura není apolitická, dokládá cizák na Hradě i vítkovická ocel v Paříži
Při budování nové republiky po roce 1918 odpovídala architektura na politickou poptávku po sebevědomé a funkční státní infrastruktuře. A Pražský hrad, místo s tisíciletou historií, se měl proměnit v sídlo hlavy nového demokratického státu.
Cizák „ničí“ posvátné sídlo českých králů
„Drahý mistře, otec i Beneš souhlasí, aby Hrad byl jen sídlem prezidenta a symbolem československého státu. Otec vám rozumí, má vás rád a přeje si, abyste s ním budoval stát a slovanskou budoucnost, a on si vaší pomoci zasluhuje a plné důvěry, tak jak vy si zasluhujete důvěry jeho i toho, že přejímá plnou zodpovědnost za vaši práci,“ psala Alice Masaryková slovinskému architektovi Josipu Plečnikovi. Korespondenci s ním udržovala až do jeho smrti v roce 1957.
Nejspíš i na přímluvu prezidentovy dcery byl Plečnik jmenován „stavitelem Hradu“. Přestože se nejprve uvažovalo o Janu Kotěrovi (shodou okolností byli oba architekti dobrými přáteli a oba studovali u rakouského architekta a urbanisty Otty Wagnera). Kotěrovy návrhy ale Alice Masaryková odmítla. „Byly trochu ve stylu art deco, připadalo jí to moc módní,“ upřesnila historička umění Jana Horneková.
Plečnik v Praze pobýval a učil už téměř deset let předtím, než přišla nabídka od prvního československého prezidenta, na příliš zakázek v českých zemích přesto nekývnul. Historik architektury Rostislav Švácha míní, že nechtěl připravit české kolegy o chleba. Práce pro hlavu státu svou obsáhlostí ale Plečnikovu skromnost vynahradila. „Významná je především ta zakázka, fakt, že architekt řeší celé prostředí, celou krajinu kolem Hradu, nikoli jen izolované stavby. To má v tuzemských poměrech jen málo obdob,“ upozornil Švácha.
Plečnik navrhl zahrady, nádvoří i interiéry. Údajně si za práci nevzal žádné peníze, říkal, že takový úkol považuje za největší poctu. Nebál se odvážných kontrastů, za tento přístup ale nebyl vždy chválen. Například sloupová síň, která vznikla vybouráním pater západního křídla II. nádvoří, připadala kritikům jako krematorium.
Nesouhlas zazníval především od českých nacionalistů, kteří by na Hradě rádi viděli více slovanského folkloru. Nelíbilo se jim, že „cizák ničí posvátné sídlo českých králů“. „Dosavadní úpravou dokázal architekt Plečnik, od praporových stožárů až po ty voly na stříšce, jak je mu cizí charakter celého Hradu. Jak vůbec nechápe genia loci této části staré Prahy. To nebrání architektu Plečnikovi, aby si tu nevedl jako diktátor a neupravoval ve stylu secesní marky náš starobylý hrad,“ rýpali do Plečnikova díla.
Plečnik se raději stáhl. Ve stejném roce, kdy odstoupil nemocný Masaryk, jehož hlas na obhajobu „jeho“ architekta stále slábnul.
Z monumentálních plánů zbyla mořská obluda
Zatímco prezident Masaryk si za svoje sídlo zvolil Pražský hrad, parlament se chystal stěhovat do nového komplexu budov na Letenskou pláň. Vévodit mu měl parlament, velkorysá stavba na dohled od Hradu měla působit jako moderní protipól k symbolu mocnářství.
Obří památník Stalina tak není zdaleka prvním (a zřejmě ani posledním) nutkáním zaplnit poměrně prázdnou Letnou monumentálně působící hmotou. Vítězný návrh vládních budov od Josefa Štěpánka ale nakonec zůstal jen na papíře.
Prvorepublikový parlament se spokojil s už existujícím Rudolfinem, odkud to navíc poslanci měli i blíže do centra. Realizovat se podařilo jen budovu ministerstva vnitra a rovněž budovy, které dnes využívá Národní zemědělské a Národní technické muzeum. Realizaci celého návrhu zastavila hospodářská krize a také politické hádky.
Opulentní ministerské paláce, které se stihly nejen na Letné postavit, se setkaly s kritikou kvůli ceně i zastaralosti. Třeba budova na vltavském břehu, v níž i dnes sídlí ministerstvo průmyslu a obchodu, byla nazývána vynořující se mořskou obludou.
Slovenský „mrakodrap“
Stavělo se i na Slovensku, například ve dvacátých letech tu vznikla budova pro Slovenské národní muzeum. Zvláště po roce 1930 se rychle začala měnit i stará Bratislava, kde vyrostla řada moderních novostaveb.
Nepřehlédnutelnou zůstává první výškový obytný dům na Slovensku, i když nevznikl z veřejných peněz. Do výšky pětačtyřiceti metrů byl vyhnán za deset měsíců. Jedenáct poschodí stojí rozkročeno na čtyřech pevných sloupech, prostor mezi nimi vyplňují obchody a služby.
Hledání ztraceného času: Výstavba na Slovensku ve 30. letech (zdroj: ČT24)
Obchodní a obytný dům Manderla nese jméno po podnikateli Rudolfu Manderlovi, který s nápadem nahradit zchátralou budovu v centru slovenským „mrakodrapem“ přišel. Z možných návrhů byl vybrán ten střízlivější od architektů Christiana Ludwiga a Ernsta Spitzera.
Jak to u tak nápadných staveb bývá, někteří byli nadšeni odvážně světovou stavbou, jiní se stavěli proti budově, která naruší prostor v rušné části města. Objevilo se i podezření, že majitel s parcelou spekuloval. Dnes je takzvaný Manderlák samozřejmou součástí Bratislavy.
Češi stavěli v Mukačevu, Němci chtěli přestavět Prahu
Nebývalý stavební rozmach byl znát ovšem především v oblasti Zakarpatské Ukrajiny. Jen do roku 1930 zde bylo postaveno 230 nových škol. Funkcionalistickou stopu tu zanechal třeba architekt Jaroslav Fragner v podobě kojeneckého pavilonu pro dětský domov v Mukačevu.
Čechoslováci nepodcenili ani reprezentaci v zahraničí. Jako reklama na československý průmysl měl působit pavilon na světové výstavě v Paříži v roce 1937. Ocelová konstrukce vznikla ve Vítkovských železárnách, zatímco na podlahy byl použit slovenský mramor.
Výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu dokumentuje na architektuře období prvorepublikového rozmachu, ale také přehlížení velkých národnostních menšin. Většina vládních institucí byla v Praze, většinu staveb navrhovali Češi.
Kurátoři ukazují také, jakou budoucnost kreslili Němci Čechům za protektorátu. S českým obyvatelstvem se třeba v hlavním městě příliš nepočítalo, zmizet měly i některé stavby, třeba Obecní dům. A i německé plány, podobně jako demonstrativní nápady prvorepublikových architektů, zamýšlely výstavu monumentálních budov. Tentokrát ovšem v duchu nacistického velikášství.
Výstava ukazuje propojení architektury a politiky (zdroj: ČT24)