Má „úžasný cit pro konstrukci stavby“ oceňuje Česká komora architektů mimo jiné na práci Evy Jiřičné. České rodačce, která se dokázala prosadit i ve světě, uděluje letos ocenění za celoživotní dílo. Poctu převezme Jiřičná od svých kolegů 23. června při vyhlášení nominací na letošní České ceny za architekturu.
Porota, v níž zasedli architekti a novináři zabývající se tímto oborem, také vyzdvihla, že Eva Jiřičná „díky svrchované znalosti technologií“ a „schopnosti naslouchat“ přichází „s nejefektivnějšími řešeními“. „Eva Jiřičná architekturu miluje a své profesi dělá tu nejlepší službu,“ nepochybuje Česká komora architektů.
Ve stavitelství Jiřičná podle porotců nedělá rozdíly mezi malými a velkými úkoly, komplexně přistupuje k židli či stolu i kongresovému centru. „Architektura mi připomíná jednu takovou legrační příhodu. Sedla jsem si na letišti do taxíku a komentovala jsem počasí. A taxikář na to řekl: ,Paní, jednou prší, jednou fouká vítr, jednou svítí slunce. Je to blázinec!‘ A v architektuře je to také tak – jednou svítí slunce, jednou prší. Je to blázinec,“ poznamenává k šíři své tvorby Jiřičná.
Navrhovala londýnské muzeum i kostel pro Havla
Mezi její významné autorské realizace patří například interiérové úpravy Victoria & Albert Museum v Londýně nebo autobusový terminál Canada Water tamtéž. „Ta stanice byla v oblasti, kde ji nikdo nechtěl, takže když jsme náš projekt prezentovali lokálnímu obyvatelstvu, říkali: My nechceme nikam jezdit a nechceme, aby někdo jezdil k nám. My tady chceme mít pokoj,“ uvádí architektka Canada Water jako příklad toho, že architektura nemusí být vždy přijímána s nadšením. Alespoň ne zpočátku.
Její portfolio zahrnuje také interiéry obchodních firem Joseph, Boodles, Joan & David nebo vchod obchodního domu Harrods, schodiště v Somerset House a Tiffany Galerie v New Yorku. V Česku je rukopis Evy Jiřičné rozpoznatelný na hotelu Josef na Starém Městě v Praze, nové oranžerii v Královské zahradě Pražského hradu či v úpravě kostela svaté Anny pro Nadaci Vize 97 Václava a Dagmar Havlových.
Spolupráci s prvním českým prezidentem označuje za nezapomenutelnou. „Potkala jsem Václava Havla, když dostal doktorát v Oxfordu, a on mi pošeptal, že by chtěl najít v Praze malý kostelíček, kde by mohl pokračovat ve svých ekumenických konferencích. A za tři neděle takový kostelíček našel. Potom jsme se dlouhým a úporným způsobem snažili dostat povolení, ale nakonec se to podařilo a jsem za ten projekt velice vděčná,“ přiznává.
Udělat ve Zlíně něco, co není čtverhranné
Stavby podle jejího projektu stojí i v architektčině rodném Zlíně. „Příležitost, že jsem mohla prožít ty dva světy – žít v Londýně a zároveň se vrátit do Zlína, to považuji za obrovské štěstí,“ prohlásila dnes třiaosmdesátiletá Jiřičná. V zahraničí začínala jako emigrantka po okupaci Československa v srpnu 1968.
Ke Zlínu ji pojí silný vztah, přestože se z něj odstěhovala jako čtyřletá. „Pamatuji si, kde byla cukrárna, kde jsme chodili tatínkovi do práce naproti, jak jsem pozorovala oheň, když bombardovali zlínskou továrnu,“ popisuje Jiřičná. Ráda proto kývla na možnost navrhnout ve Zlíně Kongresové a univerzitní centrum. Přestože začlenit svou architektonickou vizi do Baťova funkcionalistického odkazu nešlo snadno. „Udělat ve Zlíně něco, co není čtverhranné a není z cihel a betonu, nebylo jednoduché,“ říká.
Za svou architektonickou tvorbu obdržela Eva Jiřičná už řadu ocenění. Mimo jiné několik cen Grand Prix Obce architektů nebo Řád britského impéria za zásluhy v oblasti designu. Je rovněž nositelkou několika čestných doktorátů českých i zahraničních univerzit.
