Předobraz Amerikánky potkal režisér a producent Viktor Tauš v devadesátých letech na ulici, kde sám žil jako bezdomovec. Zásadní setkání dalo vzniknout nejprve divadelnímu a následně i filmovému příběhu, do něhož zapojil i děti z dětských a detenčních ústavů. „Je to studie, jakým způsobem naděje dokáže transformovat naši povahu, a tedy jakou v nás dokáže rodit vnitřní sílu,“ podotkl Tauš v Interview ČT24 k Amerikánce. Snímek natočený v koprodukci České televize od konce září uvádějí tuzemská kina.
Tauš k natočení filmové podoby Amerikánky směřoval více než dvacet let. Ve filmovém zpracování oživil dávné vzpomínky jako mlhavé obrazy. Dospělá žena se noří do spletitého labyrintu své paměti a pomalu skládá vlastní příběh opuštěné dívky, která, s fotografií otce žijícího v Americe a nadějí, že se za ním jednou vydá, překonává vše, co před ni život postaví.
Amerikánku ve filmu ztvárňují tři herečky – Klára Kitto, Julie Šoucová a Pavla Beretová. V době natáčení jim bylo devět, sedmnáct a osmatřicet let. Žena, která je předobrazem jejich postavy, film viděla už při premiéře na festivalu Oty Hofmana. „Už se známe pětadvacet let. Samozřejmě jsme se jeden druhému ztráceli, někdy na týdny, někdy na měsíce, ale vždycky jsme o sobě věděli,“ říká Tauš.
Vizuální rekonstrukce vzpomínek
Ve skutečném příběhu prošla žena za minulého režimu dětským domovem, takzvaným pasťákem i pěstounskou péčí. „Ve filmu nejsou zobrazeny dětské domovy tak, jak vypadaly v osmdesátých letech nebo jak vypadají dnes. Ten film je konstruovaný jako rekonstrukce vzpomínek dnes již dospělé ženy na své dětství, a pokud na to chcete nahlížet jako na historický film, tak je třeba na to nahlížet jako na historický film emoce,“ upřesnil Tauš.
Amerikánka natočená podle scénáře Davida Jařaba vypráví svůj příběh stylizovaným jazykem. Zatímco divadelní inscenace, která se hrála na pražské scéně Jatka 78, stavěla především na slově, film má být podle záměru tvůrců vizuálním spektáklem. Příběh založený na imaginaci hlavní hrdinky se Taušovi daří vyprávět pomocí svých dlouhodobých spolupracovníků – kameramana Martina Douby a scénografa Jana Kadlece.
Příběh skutečné Amerikánky rezonuje s pocity, jimiž si filmař procházel po rozvodu rodičů. „Oba jsme byly osamělé děti, oba jsme se hodně upínali k fantazii. A také jsme oba dva žili jako první generace obětí svobody, jako první generace dětí bez domova,“ upřesnil Tauš.
„V jejím srdci je fascinující naděje a víra, pro kterou všechno, co před ní osud postaví, dokáže překonat a udržet si při tom ryzí charakter,“ dodal, proč se k Amerikánce opakovaně vrací a její příběh znovu vypráví.
Inspirace od dětí z dětských domovů
Do filmu obsadil i děti z dětských domovů a detenčních ústavů. „Jsou to děti ze všech možných sociálních skupin. Zkoušeli jsme s nimi asi tři čtvrtě roku před natáčením. Integrace, která se mezi nimi stala, když se postupně začaly jedno druhému přibližovat, to byl jeden z největších zázraků, který jsem ve svém životě prožil. Ony se za to opravdu tak neuvěřitelně postavily, překonaly tolik věcí a staly se jeden druhému takovou oporou, že pro mě je to životní inspirace,“ oceňuje Tauš.
Přestože Amerikánku zamýšlel především jako umění, rád by, aby jeho film zároveň přispěl k ovlivnění veřejného prostoru, pokud jde o to, jak jsou nastaveny dětské domovy. Míní, že audiovize v současné době přebrala dřívější moc výtvarného umění, když formulovalo naše povědomí o historii a předjímalo budoucnost.
„S čímž přichází obrovská zodpovědnost, jakým způsobem svoje příběhy vyprávíme. A současně ale tím, že toho obsahu je tolik, tak chceme-li dnes, aby umělecké dílo bylo společensky relevantní, jak tomu bývalo v čase mého dětství, tak po sobě musíme chtít jako umělci víc,“ je přesvědčený Tauš.
Pro dnešní děti je jednoduché cítit se zbytečně
Lehké to nicméně podle něho obecně nemají děti ve srovnání s předchozími generacemi. „Nikdy nebylo tak jednoduché cítit se až zbytečný. Když se narodil můj tatínek, tak na světě byly čtyři miliardy lidí, dneska je nás osm miliard. Já z okna viděl na zahradu k sousedům a oni skrz sociální sítě vidí do falešných identit zahrad po celém světě. Všechno na Zemi je objevené. A to, co je čeká, iniciační cesta, kterou ony mají před sebou, je výprava do vlastních niter, což je svět, který zase nám byl zavřený,“ domnívá se filmař.
A jeho pohledu odpovídá i název inscenace Snowflakes (Sněhové vločky), kterou avizuje jako trailer k Amerikánce. Už rok ji hrají na pražských Jatkách 78.
