V pražské Galerii U Betlémské kaple vedou dialog dva výtvarníci, kteří se však nikdy nepotkali. Josef Zlamal se totiž narodil téměř třicet let po smrti Aléna Diviše. Spojnicí mezi nimi jsou ale témata jejich tvorby: lidská existence a biblické výjevy.
„Jsem niterně přesvědčen o tom, že tu je nějaká vzájemná harmonie, protože nás fascinují sice ne vždy stejná, ale velmi blízká témata. Nejde o dialog v tom smyslu, že jsem ovlivněn přímo jeho tvorbou, ale když člověk vidí v konfrontaci naše díla, může si uvědomit, že tomu tak vlastně je. Vědomě, nevědomě,“ domnívá se Josef Zlamal.
V jeho tvorbě jsou jisté podobnosti s Alénem Divišem, životy obou umělců jsou ale zcela odlišné. Pětatřicetiletý Zlamal tvoří a žije v Česku i v zahraničí. Za hranice kvůli studiu a výtvarnému umění odešel sice i Alén Diviš, domů se ovšem s podlomeným zdravím vrátil až za dvacet let, polovinu času strávil za mřížemi. Po vypuknutí druhé světové války byl nejprve vězněn ve Francii, poté v internačních táborech v Maroku.
Zkušenost z vězení a inspirace kresbami odsouzenců na zdech cel se promítla do jeho ponuré tvorby. Především v pozdějších dílech ho přitahovaly také biblické náměty, při jejich vyobrazení si vystačil se škálou odstínů jedné barvy. Temnými kresbami ilustroval po návratu i povídky Edgara Allana Poea.
„To, co Diviš dělal, nesouznělo s tím, co se dělo ve vizuálním umění,“ upozorňuje kurátor Martin Dostál, „a Josef má volbou témat trošku podobnou pozici. Tím existencionálním, někdy i náboženským podtextem.“
Pro Zlamala je Bible zdrojem nadčasových příběhů. Součástí výstavy je například jeho obraz nazvaný Poslední soud. Lze v něm najít odkaz nejen na Aléna Diviše, ale i třeba Hieronyma Bosche a jeho scenerie morálního úpadku. Poslední Zlamalova díla jsou ovlivněna pobytem ve Francii, Divišově osudové zemi. Dialog nejen o tamní inspiraci povedou tito výtvarníci v Galerii U Betlémské kaple do 1. září.
