Lidé jsou nepoučitelní, obává se polská filmařka Agnieszka Hollandová. A pandemie covidu-19 podle ní zřejmě nebude mezi ostatními dějinnými zkušenostmi výjimkou. Se současností svým způsobem rezonuje i její nejnovější snímek Šarlatán. Příběh totalitami zkoušeného českého léčitele, v hlavní roli s Ivanem Trojanem, promítají tuzemská kina od 20. srpna. Při té příležitosti byla Agnieszka Hollandová hostem pořadu Interview ČT24.
Šarlatán stihl ještě světovou premiéru na festivalu Berlinale, českou měl mít v době, kdy vypukla koronavirová krize. Nakonec se do kin dostává až nyní. Jaké je pro tvůrce představovat svůj film na etapy?
Krize by nás měla něco naučit. Ale jak koukám na lidstvo kolem, jak se lidi valí do hospody a na pláže, jak zapomněli, že virus může také zabíjet, myslím si, že se příliš nepoučí, jako z ostatních zkušeností z dějin.
Pro mě osobně to bylo zastavení v letu, protože jsem neustále zaměstnaná. Uváděla jsem v Paříži svůj předchozí film Občan Jones a tři dny před předpremiérou zavřeli kina. Pak jsem měla přijet do Čech a na Slovensko a na festival do Bulharska uvádět Šarlatána – a to se také zastavilo.
Takže jsem jela k sobě do Bretaně a najednou byl můj kalendář úplně prázdný, nevěděla jsem, kdy se zase něco otevře. Člověk v životě neví, co bude, náš život je křehký, může skončit v každý okamžik, ale nesmířili jsme se s tím a děláme, jako že to tak není. Koronavirus nám ukázal, že plánování je jen zvyk, sice ho musím dělat z podnikatelských důvodů, ale zároveň k tomu musíte mít určitý pokorný sklon.
Jsme hračkou dějin
Hlavní hrdina Šarlatána Jan Mikolášek je léčitelem, tedy léčí mimo oficiální zdravotnický systém, jako člověk čelí násilí dokonce dvou totalit, nacismu a komunismu, a celý život se musí prát se svou homosexuální orientací. Není ale jednoznačně kladným hrdinou. Co z toho vás na něm fascinuje nejvíc?
Právě složitost jeho postavy, která určitým způsobem symbolizuje osud středoevropského občana ve dvacátém století. Ukazuje, že bez ohledu na to, kdo jsme, se stáváme hračkou dějin a režimů.
Zajímavá je pro mě i otázka, jakou cenu člověk platí za výjimečný dar. Mikolášek totiž ten dar má. Není žádný podvodník nebo šarlatán, jak zní název filmu, ale jeho intuice a znalosti nekonvenčních metod diagnostiky vedou k tomu, že je často schopen pomoci lidem tam, kde tradiční medicína selhává.
Léčitelství bere jako misi. Aby léčil, je pro něho důležitější než všechno ostatní, a jakmile se z vnějších důvodů zastaví, cítí se šíleně nešťastně, narůstá v něm agresivita, frustrace a bojuje se svým hlavním démonem – pýchou. On by totiž chtěl, když je tak blízko Boha, dělat věci, které ostatní lidé nemůžou, aby překonal smrt a kontroloval všechno, i svůj obraz.
Zmiňujete pýchu. V souvislosti s Mikoláškem se mluví spíše o konformismu. Léčil Antonína Zápotockého, Olgu Scheinpflugovou, Maxe Švabinského a další známé osobnosti, určitým způsobem zneužíval jejich ochrany. Na druhou stranu byl i velký filantrop, třeba na své náklady posílal děti k moři. Pralo se v něm tedy dobro s jistou vypočítavostí?
Když dělám film, zkoumám konkrétního člověka a snažím se empatickým způsobem nahlédnout do jeho duše, tak ho neposuzuji. Nevážím, jestli to stálo za to, nebo ne. On si určitě myslel, že všechno, co dělal zlého, není důležité, když může někomu zachránit život. Protože to je důležitější, než kdyby byl nějaký odbojář a hrdina, který bojuje se zbraní a vlajkou proti okupantům.
Kvůli daru, který ho od ostatních odlišuje, na něj normální mravní měřítka neplatí. Zároveň myslím, že byl člověkem velmi citlivým a nejistým, i kvůli tomu, že popíral svou erotickou identitu a snažil si vybudovat autoritu, kterou všichni musí respektovat.
Jak se vás osobně dotýká problematika lidí s odlišnou sexuální orientací? Ve vašem rodném Polsku jsou homosexuálové stále utlačováni.
Tento problém se mě velice týká. Mnoho mých přátel jsou homosexuálové, i moje dcera je homosexuální. Vím, že jsou stejní jako ostatní, jen mají od narození jinou identitu, ale také se ji snaží naplnit láskou a péčí, jejich emotivní potřeby a potřeba občanských práv je úplně stejná.
Ve Francii, kde žiju, nebo ve Spojených státech se to za posledních několik desítek let stalo běžné. LGBT si vybojovali práva, jaká mají ostatní občané, můžou mít partnera nebo vstupovat do manželství, ve většině zemí také adoptovat děti. Z toho má konzervativní Polsko strach, ale myslím, že tento strach by byl překonatelný, kdyby nebyl podporován vládou, která z homosexuální menšiny dělá obětního kozla, a polskou katolickou církví, která je podle mě ve své většině protikřesťanská. Prostě kopírují Putinova práva.
Svoboda lidem „ze zoo“ nahání strach
Nejen tolerance homosexuality, ale i další témata z Mikoláškova života stále v Evropě prožíváme. Jako jsou různé autoritářské tendence, problémy Polska a Maďarska s Bruselem, ochrana lidských práv a demokracie. Aktuální situace v Bělorusku. Máte o tento region strach?
Když se dívám na Bělorusko, mám v sobě naději, a zároveň strašný smutek, protože si pamatuji ten okamžik v devětaosmdesátém, kdy Polsko jako první vyhrálo nad komunistickým režimem. Pak přišla československá revoluce a s ní pocit, že jsme překonali černé období a že teď už si budeme svobody vážit. A najednou, po třiceti letech, se vracíme do ještě temnějších dob, než byl konec komunismu.
Když se dívám na Bělorusy, vidím, že svoboda je pro ně absolutně nezbytná, nechtějí tyrana, a myslím si: no dobře, ale co bude za pět let? I když si teď svobodu vybojujete, dovedete si ji ustrážit? Jestli to není tak, že frommovský útěk od svobody je silný pud, zvláště u lidí, kteří žili léta zavření v kleci v zoologické zahradě, a když se dostanou na svobodu, mají strach.
Nechystáte se navázat na svůj snímek Evropa, Evropa? O situaci v Bělorusku, na Krymu…
Nemyslím na to, jaký film by popsal, co se dnes odehrává. Problém s hraným filmem o současnosti je, že realita se odehrává tak rychle, změny jsou tak prudké, všechno je tekuté a vytlačit z toho esenci je dost těžké.
Realita je tedy mnohem provokativnější než jakýkoliv scénář? Třeba zmíněné dění v Bělorusku.
Proč se to ale děje, kde je hlubší důvod toho, že se najednou vracíme do klece? Proč musí člověk vždy najít nepřítele? Proč aby vládnul, musí rozdělit společnost? Na tyto otázky mám částečně odpověď, ale teď hledám vzrušující a pro lidi zajímavé téma, kde se najednou ta provokační skutečnost plná rozporů odrazí. Sbírám fakta a hodně přemýšlím o tom, jaký svět je.
Šarlatán je velmi český, a zároveň univerzální
Vrátím se ještě k Šarlatánovi. Proč jste vlastně zvolili hanlivý název? Proč se film nejmenuje Léčitel nebo Bylinkář?
Scénář měl od začátku takový název, a i když mezinárodní distributoři říkali, že je třeba ho změnit, nic jiného nefungovalo. Když chtěla komunistická propaganda Mikoláška zničit po smrti jeho protektora, prezidenta Zápotockého, začali fízlové proti němu velkou kampaň a v ní ho mnohokrát označili za šarlatána. Název Šarlatán označuje, jak ho viděli ti, kteří ho nenáviděli – ne to, kým skutečně byl.
V rozhovorech o Šarlatánovi jste odmítla, že není dalším filmem z Kina morálního neklidu. Přitom sociální i politické pozadí příběhu by tomu napovídaly, stejně jako dva rozervaní hrdinové – Mikolášek a jeho asistent a zároveň přítel, kteří se nenávidí i milují.
Jako filmy morálního neklidu pojmenovali polští kritici v sedmdesátých letech filmy, které byly současné a měly přímý vztah ke společenské a politické situaci. Šarlatán je přece jen historický film, a i když je velmi český, je zároveň univerzální. Něco takového by se mohlo odehrát kdekoliv, kde existují podobné zkušenosti, podobný kontext.
(Textový přepis rozhovoru byl zkrácen, celé interview si lze přehrát ve videu.)
