Praha - Právě 4. ledna 1960 při automobilové nehodě zahynul laureát Nobelovy ceny za literaturu, francouzský spisovatel s alžírskými kořeny Albert Camus. 46letý „analytik lidské absurdity“ za sebou zanechal řadu esejů a světoznámé romány Cizinec, Mor nebo drama Caligula. Jeho osobnost a dílo připomíná Festival spisovatelů Praha – ode dneška bude na svých internetových stránkách celý týden uveřejňovat dosud nepublikované texty o autorovi v češtině i angličtině, zajímavosti o jeho životě a ukázky z díla včetně úryvku z poslední prózy, do češtiny dosud nepřeložené.
Albert Camus je považován za mistrného analytika lidské absurdity, vykořeněnosti člověka 20. století, který se stává „cizincem“ ve světě. Mnohými byl vnímán jako existencialista, sám se za něj ale nepokládal. Je znám i svými spory a následným rozchodem s Jeanem-Paulem Sartrem a celou francouzskou levicí.
Rodák z alžírského Mondovi (7. listopadu 1913) byl synem zemědělského dělníka a negramotné služky španělského původu. Coby absolvent filozofie působil jako středoškolský profesor, věnoval se i divadlu a žurnalistice. Knižně debutoval v roce 1937 souborem Rub a líc. V roce 1940 odjel z Alžírska do Francie, kde se účastnil hnutí odporu. Při cestách navštívil mj. též Československo (pobýval v Praze, Budějovicích a Olomouci). Od roku 1947 se věnoval pouze literatuře.
Ve svých dílech viděl Camus člověka jako vykořeněného „cizince“. To dokládá například pasáž z jeho slavného románu Cizinec: „Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co?“ Románu (1942) kritici ve své době vytýkali „lhostejnost“ a „bezcitnost“.
Ve 30. letech byl Camus dva roky členem komunistické strany. V době, kdy velká část západní levice chovala sympatie k socialismu sovětského ražení, ale jasně odsoudil stalinismus a odmítl kompromisy s totalitními režimy. Kritizoval útlak a násilí a postavil se například proti okupaci Maďarska. Šest let po válce vydal Camus svůj slavný esej Člověk revoltující, ve kterém odsoudil vášeň všech revolucí, které v důsledku mrzačí tisíce lidí. Esej znamenal v roce 1952 rozchod s Jeanem-Paulem Sartrem, jenž jej vinil z antikomunismu a příklonu k buržoazním ideologiím, a celou francouzskou levicí.
V roce 1938 napsal drama Caligula (1944), příběh římského císaře, který „poznal nesmyslnost a nesnesitelnost tohoto světa a rozhodl se z absurdity vyvodit absurdní důsledky“, a v roce 1944 divadelní hru Nedorozumění, jejíž děj se odehrává v Čechách. Proslavil jej též esej Mýtus o Sisyfovi (1942), v jejíž úvodní kapitole se píše: „Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: sebevražda.“ V tomto díle Camus rozvinul myšlenku přijetí absurdního světa: Sisyfos, který po svahu schází za padajícím balvanem, se proti svému údělu vzbouří jeho svobodným přijetím, čímž jej překoná. „Je třeba představit si Sisyfa šťastného,“ píše Camus.
V prosinci 1957 obdržel dvakrát ženatý Camus ve svých 44 letech Nobelovu cenu za literaturu. V té době byl sužován depresemi a koupil si dům ve vesničce Lourmarin v kraji Lubéron. V ledna 1960 zahynul při automobilovém neštěstí. V jeho aktovce se nalezlo torzo románu První člověk, který byl vydán až v roce 1994.
