I když jde pečení Heleně Konopíkové od ruky, jsou dny, kdy v rodinné pekárně nestíhají. Pro jejich krchlebské koláče jezdí zákazníci ze širokého okolí. Začínala na deseti koláčích, dnes jich v sezoně upečou a prodají i čtyři sta za den a jejich podnik vyhledávají na Domažlicku i turisté.
„Vstáváme ve dvě hodiny. První vstávám já, protože já zadělám těsto a manžel vstane půl hodiny po mně a připraví tvaroh. Za další hodinu vstane syn,“ popisuje začátek dne majitelka rodinné firmy Krchlebské koláče Helena Konopíková.
V sezoně jich upečou a prodají i čtyři sta za den. Když ale začali podnikat, nebyla to ani desetina. V okolí si sousedé pekli koláče vlastní, a tak Helenu Konopíkovou napadlo vozit je na nedalekou hranici s Německem.
„Na devadesátá léta hodně vzpomínáme, styděli jsme se samozřejmě strašně moc. Vozili jsme to v autě, přikryté bílými prostěradly. Já jsem přijela domů, že jsem prodala deset koláčů a naše máma mi vynadala, že dělám ostudu,“ usmívá se Konopíková.
Na malé vesnici to neměla zpočátku jednoduché, ale většina sousedů, kteří ji tehdy pomlouvali, jsou dnes její stálí zákazníci. „Naše jméno zneužívali jiní výrobci, tak jsme si na něj udělali ochrannou známku – ta je na jméno a na zdobení koláčů šlehačkou,“ dodává.
Helena Konopíková přitom není z oboru. Patnáct let pracovala v Chodských pletárnách v Kolovči, pak šila pracovní rukavice nebo dělala kartáčky na řasy. Pekla jen pro zábavu.
Největší odbyt má firma v Plzni, ale s koláči jezdí také do Domažlic či Přeštic. Nejvíc zákazníků ale jezdí přímo do firmy. Do budoucna má jen jeden plán – aby podniky převzaly děti. Zatím se k tomu prý ale moc nemají.
