Česko má rekordní počet dlužníků. Půjčky splácí tři miliony sto tisíc lidí: ti loni dohromady dlužili jeden bilion sedm set miliard korun – to je o 220 miliard víc než v roce 2013. Většinu je tvoří hypotéky – s jejich splácením ale nemají lidé větší problémy. Ovšem u spotřebitelských úvěrů už to bývá problematičtější. Ty lidé využívají většinou k nákupu auta nebo věcí do domácnosti a v posledních letech si je berou hlavně starší lidé.
Eva Markvartová si na bydlení s terasou musela půjčit. Teď žije ve svém bytě, který splácí bance. Stejně jako více než půl milionu dalších lidí. „My jsme si záměrně hypotéku rozložili na dvacet let, abychom se vyhnuli tomu co nejrychleji v největších splátkách splácet, a tím pádem přestaneme normálně žít,“ vysvětluje.
Na malý byt v centru Prahy si od banky vzala hypotéku milion šest set tisíc korun. Splácení si rozplánovala na delší dobu po menších částkách. Hypotéky jsou totiž nejlevnější za posledních deset let. Teď je průměrná úroková sazba dvakrát nižší než byla před pěti lety. A za tu dobu se lidé naučili rozumněji půjčovat a lépe splácet. Loni tak rostl i nadále zájem o hypotéky, i když pomalejším tempem, a průměrná výše hypotéky v loňském roce klesla o tři procenta na dva miliony korun. Vyplývá to z údajů Bankovního a Nebankovního registru klientských informací (CNCB), které zveřejnil provozovatel registrů, společnost CRIF – Czech Credit Bureau.
Objem všech dlouhodobých úvěrů, tedy hypoték a úvěrů ze stavebního spoření včetně překlenovacích úvěrů, loni činil 1,35 bilionu korun. Celkový objem hypoték se loni zvýšil o pět procent na necelých 1,1 bilionu korun. Počet klientů s hypotékou během loňska stoupl o devět procent na 530 000, což je necelá polovina lidí s dlouhodobým dluhem.
Obecně Češi splácejí odpovědněji, i když celková dlužná částka roste
„V současné době vidíme, že si lidé půjčují především na bydlení, což je jednak rozumná investice, jednak je tady také dobrá platební morálka,“ říká Eva Zamrazilová, hlavní ekonomka České bankovní asociace. Problém se splácením hypotéky mají statisticky méně než tři ze sta lidí.
Daleko častěji si ale lidé berou spotřebitelské úvěry. Objem krátkodobých úvěrů, tedy spotřebních úvěrů a leasingu, meziročně vzrostl o tři procenta na 370 miliard korun. Celkový počet klientů využívajících krátkodobé financování se naopak meziročně snížil o dvě procenta na 2,49 milionu. Průměrný krátkodobý úvěr stoupl o šest procent na 149 000 korun.
Eva Markvartová si za nebankovní půjčku ještě s přispěním rodiny pořídila například část kuchyně. Oba úvěry poctivě splácí. Ale s jinými dlužníky je to už horší. Celkem 11 procent z nich má se splácením krátkodobých půjček problém. Statistiky upozorňují, že rizika spojená se spotřebitelskými úvěry ohrožují především seniory. Loni si lidé starší 55 let takto napůjčovali skoro 72 miliard korun – o patnáct miliard víc než v roce 2010.
„U starších lidí, kteří mají příjem ze starobního důchodu, je třeba myslet na to, že ten příjem se dá velice těžko navýšit v případě problému se splácením,“ říká David Šmejkal, ředitel ostravské Poradny při finanční tísni. Podle výkonného ředitele CNCB Jiřího Rajla si také nejstarší obyvatelé berou úvěry pro účely těch nejmladších, třeba vnuků. Z výzkumu vyplývá, že nejvyšší částky si takto půjčují lidé ve věku 45 až 54 let, kdy v průměru dluží 181 tisíc. U hypoték je situace podobná, nejvíce zájmu o tyto dlouhodobé úvěry mají o něco starší Češi – ve věku mezi třiceti pěti a čtyřiceti lety. V tomto věku je také nejvíc lidí, kteří si půjčují prostřednictvím kreditních karet nebo si berou spotřebitelské úvěry.
Jak si kdo půjčuje a splácí
- Ve splácení jsou nejzodpovědnější Moravané, naopak nejhorší platební morálku mají na severu Čech. V Ústeckém kraji neplní své závazky 15 lidí ze sta.
- V pořadí řádně nesplácených půjček jasně převažují ty krátkodobé, jde skoro o 33 miliard korun, o které se podělilo přes čtvrt milionu dlužníků. Splácet pravidelně hypotéky nezvládá 13 a půl tisíce lidí. To je méně než tři procenta.
Osobní bankrot není pro každého
Poprvé v historii naopak klesl počet lidí, kteří vyhlásili osobní bankrot. Beznadějně zadlužených Čechů, kteří se takto vyhnuli exekuci, bylo loni 18 762. Veškeré jejich příjmy i výdaje teď řídí úřady. Dotyčný musí dlužit nejméně dvěma různým věřitelům. Osobní bankrot kvůli dluhu vůči jednomu věřiteli vyhlásit nelze. Podmínkou je také, že se splácením má dlužník zpoždění nejméně 30 dní a na další splátky nemá peníze. Splnění všech podmínek musí potvrdit soud.
„Jakmile soud povolí, určí člověku insolvenčního správce, se kterým pak celých pět let spolupracuje,“ vysvětluje Alena Machovská, pracovnice Poradny při finanční tísni, o. p. s., Ostrava.
Další podmínkou totiž je, že dlužník během pěti let musí splatit alespoň třetinu svých závazků. Musí proto mít stálý příjem. Anebo vlastnit majetek, z jehož prodeje se pak věřitelé vyplácejí. Dlužník tak může přijít třeba o byt nebo auto. Ve druhém případě bude pobírat jen minimální část svého platu. Pokud dotyčný během pěti let třetinu svých závazků splatí, může tak začít nový život. Bez dluhů.
Menším firmám a živnostníkům však dluhy často nedají spát. A nyní mají o důvod navíc se bát, protože vymahatelnost dluhů by mohla zhoršit připravovaná novela o soudních exekucích. A to přestože se možnost dostat peníze od dlužníka za poslední desetiletí výrazně zlepšila. „Návrh na místní příslušnost exekutorů, ať už krajskou, nebo okresní, je jeden z nejstrašnějších návrhů, který zde za poslední dobu byl vůbec vyřčen. Je to naprosto nemotivační systém, který může zásadně zvýšit dluhy vůči firmám, protože spíše posiluje dlužníka, než aby posiloval věřitele,“ říká Karel Havlíček, předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR. Podle něho se totiž vychází vstříc regionálně těm, kteří dluží, místo toho, aby se vycházelo vstříc těm, kterým se dluží.
Nezaplacené faktury pořád trápí třeba ve stavebnictví každou druhou firmu. Systémy vzduchotechniky a klimatizace vyrábí rodinná firma z Dobříše už přes dvacet let. Zhruba 15 milionů korun musí od zákazníků vymáhat, protože platí pozdě nebo vůbec. „Musíme ty firmy upomínat, samozřejmě nejdřív mírně, pak důrazně, a když už to opravdu jinak nejde, tak se to musí dát k soudu, případně to skončí insolvencí,“ vysvětluje Jan Hřebec, manažer CIC.
„Když jdete k soudu, tak si také nevybíráte soudce. Ale je na každém soudu rozvrh, podle kterého se určuje, který soudce nebo senát bude danou věc rozhodovat. Jak u soudu, tak v exekuci jsou dvě strany řízení a měla by se šetřit práva obou stran a neměla by si jedna strana vybírat svého soudce, stejně jako by si neměla vybírat svého exekutora,“ řekl v Ekonomice ČT24 ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier.
„Pokud někdo je v roli věřitele, měl by mít právo si vybrat toho, kdo mu bude pomáhat ve vymáhání svého dluhu, a nikoli, aby dlužník měl možná to štěstí,“ dodává Havlíček. Senátorská předloha počítá totiž s tím, že nově by exekutoři směli působit jenom v domovských obvodech jednotlivých soudních krajů. Tedy už ne jako teď – po celém Česku. Například by se už nemohlo stát, že exekutor z Aše řeší případy ve Zlíně. Předkladatelé novely argumentují tím, že náklady na cestu do bydliště dlužníka kvůli soupisu majetku exekuce prodražují.
Novelou se politici budou už po několikáté zabývat koncem března. Ve většině států Evropské unie je takzvaná teritorialita soudních exekutorů zavedena.
