Před 90 lety začala krachem na newyorské burze nejhlubší světová hospodářská krize. Takzvaný černý čtvrtek zapříčinil hromadný výprodej akcií a následně strmý pád jejich cen. V následujících dnech kurzy klesly až o 90 procent a krize zasáhla i evropské trhy. Americké HDP pokleslo v letech 1929 až 1933 o třicet procent. V Evropě expandoval nacistický režim, který se dostal k moci kromě jiného právě i v důsledku hospodářské krize.
Pádu newyorské burzy předcházela takzvaná „zlatá 20. léta“, kdy se poprvé objevily mimo jiné i půjčky na spotřební zboží a spolu s nimi marketingový slogan – „buy now, pay later“, tedy „kup teď a zaplať později“. Lidé si půjčovali na technické vymoženosti, například na auta. Půjčovali si ovšem i na investování na burze, a nákup akcií se tak dostal i k laickým masám.
„Existovala varování, ale na druhou stranu i optimistická ujištění, že i takový nárůst cen akcií není nic mimořádného a svědčí pouze o tom, že ekonomika je ve výborné kondici. Ale ekonomika v té době ve výborné kondici už být přestávala. Po první světové válce se americká ekonomika neuvěřitelně zmohla, ale v polovině roku 1929 bylo jasné, že ekonomika začíná zpomalovat,“ konstatuje Evžen Kočenda z Institutu ekonomických studií FSV UK.
Zásadní příčinou sice bylo i podle něho přehnané půjčování drobným investorům, ale třeba i to, že se ekonomicky dařilo velmi dobře, a to i lidem.
„Amerika šlapala jako dobře namazaný stroj, o čemž svědčí nadprodukce obilovin v roce 1929, velká produkce průmyslového sektoru, rozmach dopravy. A všechny tyto příznaky ekonomického rozmachu podporovaly až nezdravý optimismus na straně investorů. Kdyby ti používali jen své vlastní prostředky, tak by jich bylo daleko méně než v případě, kdy si mohli velice levně půjčovat další peníze na nákupy akcií. V roce 1929 bylo pak příliš mnoho lidí, kteří měli akcie, a příliš málo těch, kteří by je za ty ceny mohli kupovat,“ vysvěteluje Kočenda.
Konkrétně v roce 1929 tak bylo v oběhu ve Spojených státech zhruba 4 miliardy a 523 milionů dolarů. Oproti tomu napůjčováno bylo téměř dvakrát tolik. Celkové zadlužení bylo totiž 8,5 miliardy dolarů. Na obchodování s akciemi si běžně lidé půjčovali až dvě třetiny hodnoty cenných papírů. A právě díky spekulantům a drobným investorům se začaly projevovat jisté známky přehřátí ekonomiky a ceny akcií již přestaly odpovídat reálným hodnotám.
Ještě počátkem října 1929 ale většina analytiků a bankéřů ujišťovala trh, že je všechno v pořádku.
První investoři začali prodávat své akcie pár dní před krachem. V osudný „černý čtvrtek“ 24. října pak najednou zcela zmizely nákupní příkazy a spousta investorů podlehla panice. Každý se chtěl co nejrychleji zbavit akcií, které se minutu po minutě stávaly bezcenným kusem papíru. Burzu na Wall Street i její okolí proto zaplnily davy lidí. Příští den zasáhly zprávy o výprodeji na burze také evropské trhy a postaraly se o „černý pátek“.
Kurzy šly dolů o 90 procent
Následovalo „černé pondělí“ a „černé úterý“. Jen v první den krize bylo prodáno 13 milionů akcií, o několik dní později dokonce 16 milionů. Kurzy klesly až o 90 procent. Dow Jonesův burzovní index ztratil do poloviny listopadu podle údajů americké centrální banky polovinu své hodnoty a v létě 1932 se dostal na svou nejnižší hodnotu v historii – 41 bodů a 22 setin.
Následky krize byly katastrofální. Mezi roky 1929 až 1933 vzrostla nezaměstnanost ze zhruba milionu a půl na téměř 13 milionů lidí, tedy až na 20 procent. Na vrcholu krize pak bylo v USA bez práce 16 milionů lidí. Tisíce podnikatelů, kteří si půjčili na zvyšování produkce, o kterou již nikdo nestál, bankrotovaly. Zavíraly se továrny a doly, ceny zemědělských výrobků se kvůli nadúrodě snížily o 50 procent a krize postihla i farmáře. Velkoobchodní ceny se zhroutily i v dalších sektorech hospodářství. Tisíce lidí skončily na ulici a kvůli krizi se údajně zvýšil počet sebevražd.
Americká vláda odmítala jakékoliv zásahy
Americká vláda zaujala ke krizi neutrální postoj a odmítala zasáhnout. Částečnou změnu postoje znamenal až nástup prezidenta Franklina Roosevelta a jeho program New Deal (Nový úděl), jenž počítal mimo jiné se zaměstnáním více než dvou milionů osob ve veřejných programech. Rooseveltův program ale mnoho ekonomů kritizuje, protože zvýšil daně, státní výdaje a regulace všeho možného. Ani nákladné programy na podporu zaměstnanosti se podle nich neosvědčily a Spojené státy se definitivně dostaly z krize až v době války, kdy ekonomika a průmysl přešly na válečný režim.
Dalším krokem americké vlády bylo oddělení soukromého a investičního bankovnictví v rámci Glass-Steagallova zákona, který byl zrušen až v roce 1999. Zároveň bylo zavedeno povinné pojištění vkladů nebo zákony na ochranu drobných akcionářů, jehož neexistence vedla k masovému vybírání peněz střadateli a následně k pádu většiny bank.
Krize se z USA jako největšího světového věřitele rozšířila i do Evropy. V Německu bylo například bez práce přes šest milionů lidí, v Británii čtyři až pět milionů. Přibližně milion lidí byl podle odhadů bez práce na vrcholu krize v Československu. V Evropě expandoval nacistický režim, který se dostal k moci kromě jiného právě i v důsledku hospodářské krize.
Zásluhu na rozšíření krize do světa měly zčásti i kroky americké vlády, která zavedla drastická ochranářská opatření na dovozy do USA. V květnu 1931 totiž vstoupil v platnost Smoot-Hawleyův zákon, který vytvářel zásadní celní bariéry pro dovoz do USA a který byl posléze napodoben řadou dalších zemí, což zásadně ochromilo mezinárodní obchod a zhoršilo průběh krize.
