Krátce před půlnocí 20. srpna 1968 překročily armády států východního bloku československé hranice a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadly na území Československa. Invaze armád Varšavské smlouvy tak v podstatě ukončila takzvané pražské jaro – pokus československých komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“. V zemi poté začalo dlouhé normalizační období, které ukončil až listopad 1989.
Zmar pod pásy tanků. V srpnu 1968 ukončila vojska Varšavské smlouvy pražské jaro
21. 8. 1968: Záběry z okupované Prahy se zvukem získaným z archivu Českého rozhlasu (zdroj: ČT24)
On-line přenos
50 let od srpna 1968
- 20:43
On-line přenos v tuto chvíli končí. Děkujeme za pozornost. Na ČT24 můžete až do 22 hodin sledovat speciální vysílání k výročí invaze z budovy Českého rozhlasu.
- 20:41
PŘED 50 LETY: Během večera dochází k dalšímu krveprolití. V Tasovicích na Znojemsku najel tank na osobní auto. Jeden člověk zemřel a další byl těžce raněn. Přes třicet těžce zraněných zůstalo po střelbě v Košicích.
Prezident Svoboda pronesl večer v rozhlase projev. V něm shrnul, jaké úsilí během dne vyvíjel a jak mu to současné podmínky dovolily.
Vojáci invazních armád obsadili budovu České tiskové kanceláře v Opletalově ulici. Na zaměstnance agentury hodinu mířili samopaly.
V Praze, Bratislavě a dalších městech byl vyhlášen noční zákaz vycházení.
- 20:34
V zaplněné kapli prostoru Atria na pražském Žižkově zahájila komorně laděným koncertem oslavy 50 let své existence skupina The Plastic People of the Universe (PPU). Vyprodaný koncert navštívili pamětníci jejich nelegálních vystoupení v 70. letech i posluchači mladší generace.
Okupaci Československa předcházel politický i společenský vývoj v zemi označovaný jako pražské jaro. Uvnitř vládnoucí komunistické strany se vedle konzervativního vedení v čele s prezidentem Antonínem Novotným stále hlasitěji ozývalo umírněnější křídlo, jehož představitelé si uvědomovali potřebu reforem. Vše souviselo i s krizí ekonomiky, kritikou stalinismu a s celkovým mezinárodním uvolněním politické atmosféry, která probíhala od 60. let.
V lednu 1968 byl Novotný odvolán z funkce prvního tajemníka KSČ a místo něj byl zvolen Alexander Dubček. Šestačtyřicetiletý Slovák rychle získal spontánní podporu veřejnosti a stal se jedním z hlavních symbolů obrodného procesu. Impulzem ke změnám byl pak dubnový Akční program KSČ, který definoval reformy nejen v oblasti politické a společenské, ale také ekonomické. Šlo například o zavedení náznaků tržního hospodářství.
Noví politici v čele státu ale zůstávali navzdory svým reformním úmyslům stále představiteli komunistické moci a jejich cílem byla pouze úprava stávajícího režimu. I opatrné reformy se jim ale vymykaly z rukou.
Varování před nebezpečím kontrarevoluce
V atmosféře celkového uvolnění rychle obnovily svou činnost společenské organizace jako skaut nebo Sokol a rodily se nové protikomunisticky orientované organizace (KAN, K 231). Byla také zrušena cenzura a zahájeny rehabilitace obětí komunistických represí z 50. let.
Takový vývoj se konzervativcům v KSČ nelíbil a narazil na odpor především v Kremlu. Nejvyšší představitelé Sovětského svazu i dalších komunistických zemí proto československé politiky několikrát varovali před „nebezpečím kontrarevolučního vývoje“.
Napětí vyvrcholilo v červenci 1968 takzvaným varšavským dopisem pěti komunistických stran, který byl v podstatě varováním před možností vojenského zásahu, bude-li pokračovat „odklon Československa ze socialistické cesty“.
Vedení KSČ ovšem za svým postupem stálo a varšavský dopis odmítlo. Dubčeka se proto na schůzce v Bratislavě snažil na začátku srpna „přivést na správnou cestu“ sám generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) Leonid Brežněv.
Komunistické vedení ale stále nevidělo na pražském jaru nic špatného, co by odporovalo komunistické myšlence. Ne všichni členové strany ale na to měli stejný názor. Na začátku srpna 1968 proto pět konzervativních představitelů KSČ předalo do Moskvy takzvaný zvací dopis, který k okupaci Československa poskytl alibi. O intervenci pak bylo definitivně rozhodnuto 18. srpna v Moskvě na jednání pěti generálních tajemníků stran států Varšavské smlouvy.
Akce s krycím jménem Dunaj se zúčastnila vojska Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska a Polska, u východoněmeckých hranic byly připraveny i jednotky armády Německé demokratické republiky, ty ale podle historiků nakonec do Československa i kvůli možným ohlasům na druhou světovou válku nevstoupily.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupilo na území ČSSR zhruba sto tisíc vojáků, dva tisíce tři sta tanků a sedm set letadel. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750 tisíc vojáků a šest tisíc tanků.
Předsednictvo KSČ vydalo ihned provolání „Všemu lidu Československé socialistické republiky“, v němž deklarovalo, že vojska přišla bez vědomí představitelů státu, intervenci označilo za akt odporující mezinárodnímu právu a kvůli obavám z krveprolití vyzvalo občany ke klidu. Text prohlášení byl poté několikrát přečten v rozhlase. V devět hodin ráno ale budovu obsadili sovětští vojáci.
Osmapadesát mrtvých během jediného dne
Oběti srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy
Už první den okupace bylo zabito nebo smrtelně zraněno 58 československých občanů včetně osmileté dívky. Nejvíce obětí bylo v Praze – dvacet dva, z toho sedmnáct v okolí budovy rozhlasu na Vinohradech. V přímé souvislosti s pobytem vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa zahynulo od 21. srpna 1968 do konce roku 1968 celkem 108 lidí. Přes pět set lidí bylo vážně zraněno.
Vstup armád Varšavské smlouvy na území Československa byl ale jen jednou částí plánu na potlačení liberalizace poměrů v socialistické republice. Druhou částí mělo být ovládnutí orgánů státní moci konzervativními silami. Tato fáze se okupantům sice poněkud zkomplikovala, nakonec si ale své prosadili.
Šest vrcholných představitelů komunistcké strany v čele s generálním tajemníkem Alexandrem Dubčekem bylo 21. srpna uneseno do Moskvy, kde později spolu s dalšími představiteli Československa s výjimkou předsedy Národní fronty Františka Kriegla pod nátlakem podepsali takzvaný moskevský protokol, který stvrzoval okupaci.
Moskevský protokol znamenal faktický konec pražského jara. V textu se již objevuje termín „normalizace poměrů“ v zemi, včetně zastavení činnosti „antisocialistických“ organizací nebo provedení „nutných kádrových opatření ve vedení tisku, rozhlasu a televize“. Protokol, který neobsahoval datum odchodu vojsk, schválil ÚV KSČ koncem srpna.
Zatímco vojáci Maďarska, Bulharska a Polska se z československého území po krátké době stáhli, pobyt sovětských vojsk naopak legalizovala smlouva o jejich pobytu, kterou Národní shromáždění schválilo 18. října 1968. Tím se jejich „dočasný“ pobyt prodloužil na 23 let. Poslední sovětský voják, kterým byl velitel Střední skupiny sovětských vojsk Eduard Vorobjov, odletěl z Prahy až 27. června 1991.
Emigrační vlna
Potlačení demokratizačního procesu vyvolalo v Československu, podobně jako komunistický puč v únoru 1948, obrovskou vlnu emigrace. Do zahraničí odešli například režisér Miloš Forman, spisovatel Josef Škvorecký nebo písničkář Karel Kryl. Zastavilo ji až uzavření hranic v roce 1969. Do čela KSČ se v dubnu 1969 dostal Gustáv Husák, který se stal přední osobností normalizace.
Normalizační období přineslo mimo jiné porušování lidských práv, potírání svobodných názorů a politické represe. V rámci stranických čistek bylo vyloučeno z KSČ přes tři sta tisíc členů, převážně z řad inteligence. Několik set tisíc nekomunistů bylo vyřazeno z veřejného života, statisíce komunistů přišly o své funkce. Množství lidí bylo propuštěno ze zaměstnání nebo přeřazeno na podřadnou práci. Vše ukončil až listopad 1989.