Průmysl protektorátu byl pro nacistické Německo velkou kořistí a nově příchozí okupanti měli zájem o všechny české a moravské strojní závody. „V protektorátu pracovalo asi tři sta velkých firem, které vyráběly prakticky všechno od bedniček na náboje přes opasky, uniformy a boty až po dělostřelecké granáty, děla, tanky nebo motory do latadel,“ popisuje publicista Zdeněk Roučka, autor knihy Práce je čest! aneb Plzeň a Škodovka za protektorátu.
„Byly tu i malé dílny a opravny, které vyráběly třeba díly pro pancéřové pěsti nebo kompletovaly náboje do ručních zbraní. Militarizace průmyslu v Čechách a na Moravě byla obrovská,“ říká Roučka a dodává, že pro Němce měly největší význam Zbrojovka Brno a Škoda Plzeň.
Škodovku po Mnichovu opustil francouzský koncen Schneider, Plzeň se ocitla na státní hranici s Německem a zpřetrhaly se některé obchodní vazby. Po vyhlášení protektorátu se začalo hrát o budoucnost podniku a okolo Škodovky kroužili zájemci o převzetí. Firemnímu vedení se ale podařilo situaci vyřešit nezvyklým tahem.
Göringův koncern
„Exportním ředitelem se stal mladší bratr Hermanna Göringa Albert Göring, který byl antinacista a pracoval v Rakousku u filmové produkce,“ vysvětluje Roučka. Díky tomu se Škoda vymanila z nejistoty a zařadila do říšského průmyslového konglomerátu, který nesl jméno druhého muže nacistického Německa, do koncernu Reichswerke Hermann Göring. Podle Roučka se tím továrna postavila po bok tradičních německých firem Krupp nebo Rheinmetall.
Se vstupem do koncernu souvisel i nárůst zaměstnanců. Okolo 15. března 1939 pracovalo ve Škodovce 28 tisíc lidí, převážně dělníků a dělnic. Za prvních pět měsíců okupace přibylo pět tisíc zaměstnanců.
„Zatím neprobíhaly nové zakázky, Škodovka dojížděla výrobu pro československou armádu, která ale samozřejmě padla jako kořist do rukou Němců,“ říká Roučka. Nacisté tak využili například tanky nebo děla, které měly původně bojovat proti nim. V Plzni dokončili i objednávku pro rumunskou armádu, která pak se škodováckými tanky bojovala u Stalingradu. „Na podzim roku 1939 získala Škodovka zakázku na tisíc děl, které byly vyloženě německé,“ dodává Roučka.
Výhody pro dělníky
Organizace německé zbrojní výroby byla perfektní, vše se předávalo proti podpisu a v továrně působili němečtí komisaři. Jakékoli závady se musely hlásit a vše se vyšetřovalo. Škodovka navíc měla své „závodní gestapo“ a dělala se týdenní hlášení o náladách zaměstnanců. Proto bylo podle Roučka nemožné, aby v továrně docházelo k sabotážím ze strany českých dělníků. „Drobné sabotáže se samozřejmě určitě stávaly, ale nic velkého si nikdo nedovolil a ani to nebylo ve Škodovce možné,“ vysvětluje publicista.
V Plzni měli zaměstnanci navíc stejně jako ostatní zbrojní dělníci různé výhody. Například se pořádaly zábavní večery a Škodovka měla tři dělnické orchestry: dechový, symfonický i jazzový. Vše ale bylo podmíněno plným nasazením při výrobě.
„Škodovka stejně jako Češi víceméně profitovali z války, a to hlavně zbrojní podniky a dělníci, protože na rozdíl od průmyslu ve Francii, Holandsku nebo Belgii byla militarizace protektorátu obrovská. Do Škody šly velké investice a firma se zmodernizovala. Zažila obrovskou konjukturu a obrovské zisky,“ říká Roučka.
Až do poslední chvíle
V Plzni tak za celou válku vyrobili přes sedmnáct tisíc děl a zhruba dvacet tisíc hlavní pro děla. Ještě v březnu 1945 Škodovka vyexpedovala zhruba 178 stíhačů tanků Hetzer. Plzeňské průmyslové haly proto byly terčem spojeneckých náletů.
„Podniky vyráběly do poslední chvíle a Češi, ač to nechceme slyšet, za ty výhody pracovali také až do poslední chvíle. Na rozdíl od Německa, které bylo rozbité nálety, se v protektorátu zbrojní výroba ještě zvýšila,“ uzavírá Roučka.
