Zvlášť komplikovaně si zvykají na život v Česku uprchlíci z Ukrajiny s handicapem. Ti, kdo mají potíže s pohybem a jsou odkázáni na vozík, si museli po příjezdu začít hledat ne jakékoliv bydlení, ale bydlení bezbariérové nebo alespoň nějaké s minimem bariér. Ti, kdo neslyší, se musí začít učit zcela nový znakový jazyk a třeba rodiče dětí s epilepsií musí kromě všech ostatních nezbytností hledat i péči a úlevu pro ně.
Mezi Ukrajinci, které ruská válečná agrese vyhnala do Česka, jich je téměř sedm tisíc s handicapem. Potřebují proto větší podporu než ostatní. Například Anna Charčenková, která je od svých patnácti let odkázána na invalidní vozík, musela po příjezdu do Prahy začít hledat bydlení, kde by bylo co nejméně bariér. Nakonec se to podařilo jen částečně.
„Je zde výtah, což je důležité, protože se mohu sama dostat dovnitř a ven z budovy. I když byt jako takový není plně přístupný,“ shrnula psycholožka, která z Česka na dálku pomáhá ukrajinským uprchlíkům v různých zemích.
Zvláštní péči potřebují ukrajinští neslyšící. Ti se po příjezdu začínají učit český znakový jazyk, ale dokud ho neovládnou, jsou na veřejnosti odkázáni vždy hned na dva tlumočníky – jeden překládá z ukrajinského znakového jazyka do českého a druhý ze znakové češtiny do mluvené.
„To byla jedna z takových neviditelných bariér, která brání v začleňování,“ podotkla Lenka Hejlová z Centra pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj.
Zvláště náročná je péče o ukrajinské děti s handicapem. „Přestěhovat se do jiné země s dítětem je stres. Pokud máte zvláštní dítě, je to stres dvojnásobný,“ charakterizovala cestu z vlasti sužované ruskou válkou Ljudmila Rottová, jejíž devítiletá dcera trpí epilepsií.
Podle Eleny Tulupové, jejíž spolek AMIGA ukrajinským uprchlíkům pomáhá, ovšem některé takové děti nejsou ochotné mluvit po příjezdu s psychology. „Říkají ,jenom nás vraťte domů‘,“ popsala. Například hodiny arteterapie, které spolek pro dívku s epilepsií zajišťuje, však pomáhají. Podle matky jí hlavně dávají pocit bezpečí.
