Zdá se to poněkud barbarské, ale před staletími nebylo zase tak nevídané, že řešením politických sporů bylo slabší – míněno fyzicky slabší – stranu vyhodit z okna. K nejznámějším defenestracím patří dvě z těch pražských, a přestože z celoevropského pohledu byla nejspíše významnější ta z roku 1618 (lze ji vnímat jako úvod třicetileté války), pro české země byla neméně zásadní defenestrace, ke které došlo o 199 let dříve. Pražská defenestrace z 30. července 1419 bezprostředně předznamenala husitské války, které celým královstvím – a nejen jím – zmítaly další půldruhé dekády.
Z okna na hroty kopí dopadlo před 600 lety sedm konšelů. Začaly husitské války
České království na sklonku druhého desetiletí 15. století už jen matně připomínalo silné srdce římskoněmecké říše, které z něj učinil ve druhé polovině předchozího století Karel IV.
Země za sebou měla několik krvavých rozmíšek mezi členy vládnoucího rodu Lucemburků, kteří spolu bojovali o vliv jednak v říši, jednak na Moravě. Postihl ji úpadek způsobený slabostí Václava IV. vůči šlechtě, prošla spory kolem učení Jana Husa, které vedly i k vyhlášení interdiktu (zákazu církevních obřadů) v Praze a které ukončil – z Husova pohledu velmi radikálním způsobem – kostnický koncil.
Hranice planoucí tam na břehu Rýna ovšem Husa (a po něm také mistra Jeronýma) umlčela pouze fyzicky. Jeho učení mělo v Čechách dost stoupenců na to, aby se spory překlenuly z roviny filozofické do roviny praktické politiky – ovšem ve středověkém smyslu slova.
Situace byla velmi komplikována tím, že mnoho českých a moravských pánů s Husovým učením sympatizovalo, ostatně za přední utrakvistku byla považována i královna Žofie, jež také Husa doprovázela na cestě do Kostnice. Král Václav IV., který nikdy nevynikal politickými a diplomatickými schopnostmi svého otce Karla IV. nebo bratrance Jošta, se ke stupňujícím se sporům stavěl odtažitě, ale dost možná tím, že dlouho nijak výrazně nezasáhl, napětí jen stupňoval.
Více katolíků, více napětí
Změnilo se to na počátku roku 1419, kdy král husitům povolil přijímání podobojí pouze ve třech pražských kostelech, zatímco jinam se vrátili dříve vyhnaní katoličtí kněží. V polovině roku pak vyměnil novoměstskou radu – obsadil ji protihusitsky smýšlejícími konšely, ovšem Nové Město bylo v té době většinově již kališnické. Z Prahy také vypověděl významného husitského představitele Jana z Jesenice, zatímco nová novoměstská rada nechala uvěznit některé další.
Tyto kroky nebyly bezdůvodné. Omezením přijímání podobojí dosáhl Václav IV. zrušení interdiktu vyhlášeného nad Prahou, navíc oslabil kritiky, kteří poukazovali na dlouholetý vlídný vztah královny Žofie k husitům.
Novoměstští stoupenci kalicha ale mezinárodní význam králových kroků nedocenili. Sluchu naopak dopřávali kázáním Jana Želivského – radikálního husitského kněze, který vyzýval k boji s odpůrci husitských idejí, odsuzoval bohatství, vyzdvihoval lidi chudé, ponížené a zatracované, jako byli žebráci a tělesně postižení, a katolíky prohlašoval za stoupence antikrista.
Napětí rostlo necelý měsíc po dosazení nových konšelů, až přišla neděle 30. července. Po ranním Želivského kázání u Panny Marie Sněžné vyrazil jím inspirovaný dav do ulic. Vtrhl do svatoštěpánského kostela, kde Želivský následně sloužil mši završenou přijímáním podobojí, a potom pokračoval k radnici s požadavkem propuštění vězněných kališníků.
Podle Starých letopisů českých konšelé nejenže odmítali vězně propustit, ale navíc se davu čítajícímu několik set lidí vysmívali. Letopisy, které setřídil Palacký a jsou považovány za jeden z hlavních pramenů svědčících o husitském období, popisují, že z radnice poté někdo hodil kámen na kněze, který nesl monstranci.
Konšelé tím vyvolali prudkou reakci. Dav vyrazil bránu a zmocnil se purkmistra Jana Podvinského a dalších šesti konšelů, které pak vyhodili z oken. Slovy letopisů „museli z voken na voštěpy a na sudlice, na meče a kordy dolov padati, a kterýž se tak neproklál, toho hned dobili“. Vraždění tím neskončilo, další konšelé zahynuli uvnitř radniční budovy, například konšela Říhu utloukli v kuchyni. Celkem bylo obětí třináct.
Historička Eva Doležalová: Přáli bychom si mít věrohodnější svědectví o defenestraci (zdroj: ČT24)
Žádné spontánní povstání
Podle historiků nešlo v žádném případě o jakkoli spontánní akci, naopak musela být důkladně naplánována. „O připravenosti a dokonalé režii převratu svědčí i fakt, že obětem byly ponechány cennosti,“ napsal historik Petr Čornej, podle kterého nedostali vzbouřenci příležitost k obohacení.
I druhá strana zřejmě tušila, že se něco chystá, zřejmě proto byl na radnici purkmistr a několik konšelů, navíc byl na Nové Město povolán vojenský oddíl. Ten se však stáhl, když se ukázalo, že se povstání už rozšířilo po celém městě. „Nesmíme si představovat, že středovek je dobou temna a že se informace šíří až po několika dnech. Radní byli (o blížícím se davu) velmi dobře informováni a chtěli předejít nějaké rebelii,“ upozorňuje historička Eva Doležalová.
Vzbouřenci následně vyhlásili všeobecnou pohotovost, zvolili si čtyři vojenské hejtmany, které brzy uznal i král.
V pozdním středověku nebyly defenestrace (z latinské předložky „de“, tedy „z, pryč“ a výrazu „fenestra“ – „okno“) ničím výjimečným. Husité se v roce 1419 mohli inspirovat nejméně dvěma událostmi, které se staly v předchozích padesáti letech.
Roku 1378 došlo k jedné z nejkrvavějších defenestrací ve vlámské Lovani. Město se tehdy nacházelo v Brabantském vévodství a panovalo tam napětí mezi řemeslníky a patriciji, kteří ovládali radnici.
Jeden z vůdců řemeslnických cechů, Wouter van der Leyden, násilně s podporou ulic obsadil radnici a převzal kontrolu nad městem. Patricijové museli Lovaň opustit, ale po krátkém vyjednávání přistoupili na podmínky smíru, který pro ně byl nevýhodný a ponižující. Když se vrátili zpět do města, podařilo se jim znovu se chopit moci, přičemž v Bruselu dokonce zorganizovali van der Leydenovu vraždu. Řemeslníci se po zprávě o této události vydali do ulic a spolu se sympatizanty z řad měšťanů vzali radnici útokem. Při defenestraci bylo zabito nejméně 15 patricijů.
Pád z okna ukončil o pět let později také život lisabonského biskupa, kterého místní podezřívali, že je špehem Kastilských, obléhajících město.
Na území českých zemí vypukla první známá defenestrace v roce 1418 ve slezské metropoli Vratislavi. Také zde hráli tehdy významnou roli nespokojení řemeslníci. Ti se po marných pokusech o dialog s patricijskou vládou ovládající městskou radnici odhodlali ke kolektivnímu radikálnímu činu. Po předem naplánované akci dobyli radnici a sedm radních, kteří jim padli do rukou, dílem sťali a dílem vyházeli z radničních oken.
Na jejich místo byla dosazena nová městská rada, která Vratislav spravovala až do chvíle, kdy se v branách města objevil římský a uherský král Zikmund Lucemburský, v té době navíc také legitimní dědic českého trůnu. Účastníci defenestrace byli potrestání, 23 z nich skončilo na popravišti.
Smrt Václava IV.
V Praze je defenestrace z roku 1419 považována za začátek husitských válek, které od buřičských slov Jana Želivského vedly nejenom ke slavným vítězstvím nad křižáky, ale také k plenění kostelů a klášterů, loupežným výpravám do sousedních zemí a ke stupňující se občanské válce. V ní bojovali katolíci proti kališníkům i husité mezi sebou navzájem a skončilo to až u Lipan v roce 1434.
Podle pověsti krále Václava IV. postihla zástava, když se o defenestraci konšelů dozvěděl. Ve skutečnosti tomu tak nebylo, neboť ještě 2. srpna – jak bylo již řečeno – uznal nové povstalecké vedení Nového Města. Zemřel však o dva týdny později na mrtvici. Království pak nějaký čas spravovala královna Žofie, aby poté formálně připadlo Václavovu mladšímu bratrovi Zikmundovi, jenž se však vlády nad ním mohl ujmout až po Lipanech. Fakticky panoval jen v letech 1436 a 1437, kdy zemřel.
Z okna ještě dvakrát
V Praze se řešily nábožensko-politické rozpory defenestracemi ještě dvakrát. Druhá defenestrace z 24. září 1483 se udála při bouřích pražského obyvatelstva za vlády krále Vladislava Jagellonského. Strana podobojí se tehdy cítila ohrožena katolíky, kteří ovládali Staroměstskou radnici. Zastánci husitství tak provedli převrat na Starém i Novém Městě a na Malé Straně. Defenestrace měla jen jednu oběť, staroměstského purkmistra. Vývoj pak směřoval k náboženskému smíru a vyhlášení rovnoprávnosti obou církví na kutnohorském sněmu v roce 1485.
V květnu 1618 pak byli na Pražském hradě defenestrováni královští místodržící místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka s písařem Filipem Fabriciem, kteří tento akt přežili. Tehdy šlo částečně o katolicko-protestantský spor, neboť císař Matyáš nechtěl respektovat Rudolfův majestát zaručující svobodu vyznání. Zároveň však již nešlo o lidové povstání jako v 15. století, tentokrát již o svá práva naboženská i politická bojovali šlechtici, kterým chtěl císař zabránit v uskutečnění stavovského sněmu.