„Tak jako pomáhal můj otec, také dnes mnozí chtějí pomoci a pomáhají jednotlivci po celém světě,“ věří dcera Sira Nicholase Wintona Barbara Wintonová. Lidé by podle ní měli udělat něco sami za sebe. „My jako jednotlivci sice můžeme dělat jen malé věci, i ty jsou ale důležité. Jako jednotlivec můžete pomoci třeba jednomu člověku,“ upozornila na heslo svého otce: zachráníš-li jeden život, zachráníš celý svět.
Politické řešení uprchlické krize je podle Barbary Wintonové velmi složité, určitě ho ale nalézt lze. „Jistě je nějaká střední cesta, která je přijatelná pro všechny,“ poukázala na slova svého otce, podle něhož když lidé soucítí a mají empatii, nějaká cesta k řešení se vždy najde.
Wintonová rovněž upozornila, že si lidé často pletou imigraci s uprchlíky. „Situace s uprchlíky, to není imigrace, to jsou lidé, kteří jsou v nebezpečí,“ vysvětlila. „Ti lidé prchají před hrozbou smrti a umírají při cestě do bezpečí,“ dodala. Sama si prý takovou situaci vůbec nedokáže představit. „Nedokážu si ani představit, jaké to musí být, vzít své malé děti a utéct. Představa, že musíte opustit svůj domov, protože se obáváte zatčení, násilí či úmrtí, to je strašná představa,“ řekla.
Pokud jde o jejího otce, sira Nicolase Wintona, neměl podle Barbary Wintonové při záchraně českých dětí pocit, že by dělal něco neobvyklého. „Měl pocit, že to, co dělá, je běžné reakce na to, co viděl,“ poukázala na to, že když měl pocit, že je něco správné, tak to uskutečnil.
„Byl to člověk, který se o lidi zajímal, zajímal se, co se ve světě děje. Nezajímalo ho jen hrát golf či sedět v hospodě, chtěl se aktivně angažovat,“ vzpomíná Barbara Wintonová na život s rodiči, kteří se vždy zajímali, co se děje ve světě. „To, že britská a americká vláda nesdíleli otcův pocit, že je třeba něco dělat, bylo pro něj frustrující,“ poukázala.
Nicholas Winton se narodil 19. května 1909 v Londýně jako Nicholas Wertheimer v německo-židovské rodině, která odešla do Londýna na počátku předchozího století kvůli antisemitským náladám v Německu. Mladý Nicholas byl pokřtěn a po studiu na střední škole pracoval v bankách v Londýně, Hamburku, Berlíně a Paříži. V roce 1933 také získal pilotní průkaz, závodně šermoval a několik let byl makléřem londýnské burzy.
K záchraně dětí z Československa se mladý bankéř dostal náhodou. V prosinci 1938 ho požádal o pomoc přítel, člen Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC), který z hotelu Šroubek pomáhal lidem, jež ohrožoval nacistický režim. „Dozvěděl jsem se, že existuje organizace, která pomáhá starým lidem vystěhovat se na Západ. Jenže o děti se nestaral nikdo," vysvětloval po letech Winton.
Záchranu dětí organizoval jako soukromá osoba, zaštítil se ale výborem pro uprchlíky a spolupracoval s cestovní kanceláří Čedok. Zorganizoval hlavně vlakové transporty z Prahy do Británie, malá skupina ale opustila ohroženou republiku také přes Švédsko. Pro děti musel zajistit od Němců povolení k výjezdu, od Britů povolení ke vstupu, přijetí v britské rodině a složit padesátilibrovou kauci. „Potřebovali pomoc, ale nevěděli, co dělat. Bylo to přitom docela jednoduché. Prostě se zeptat. Ovšem těch správných lidí na správném místě," vzpomínal později.
První vlak odjel 14. března 1939, den před obsazením zbytku českých zemí nacistickým Německem. Poslední, osmý vlak odcestoval 2. srpna 1939. Celkem se podařilo dostat do bezpečí 669 dětí, z nichž většina byla židovského původu. Za svůj život vděčí Wintonovi například bratr rabína Karola Sidona Julius, sestřenice bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové Dagmar Šímová nebo režisér Karel Reisz. Celkem ale dostalo šanci žít šest tisíc lidí – tolik členů mají rodiny zachráněných Wintonových dětí.
Největší transport s 250 dětmi měl odcestovat počátkem září 1939, ale kvůli vypuknutí druhé světové války již neodjel. Většina malých pasažérů později zahynula, což společně s pohledem na uprchlíky ze Sudet Winton označil za nejsmutnější okamžik svého života.
V roce 1942 nastoupil ke Královskému letectvu, kvůli potížím se zrakem ale mohl pracovat jen v administrativě. Po válce působil v Ženevě v tehdejší Mezinárodní organizaci OSN pro uprchlíky. Když se v 50. letech usadil s rodinou u Maidenheadu, pracoval v několika menších firmách v okolí. Na dlouhou dobu naposled se také zmínil o své předválečné akci, když se do městského zastupitelstva neúspěšně pokoušel kandidovat za labouristy. Ve dvaašedesáti letech odešel do důchodu a naplno se věnoval charitativní práci, především pro organizaci Abbeyfield spravující domy pro seniory.
Za své činy byl Winton povýšen do rytířského stavu a Václav Havel mu v roce 1998 udělil vysoké státní vyznamenání - Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Loni na Pražském hradě z rukou prezidenta Miloše Zemana převzal i nejvyšší vyznamenání, Řád bílého lva.
