O víkendu rozhodnou Češi o složení třetiny Senátu. Kandidátů je tentokrát podle Českého statistického úřadu víc než při předchozích volbách před šesti lety. Své uchazeče má celkem 43 stran a hnutí, to je o sedm víc než minule. Přibylo i nezávislých kandidátů. Přitom ale některá známá jména i dlouholetí členové horní komory parlamentu už svůj mandát obhajovat nebudou. Je mezi nimi například Eliška Wagnerová, Daniela Filipiová, František Bublan nebo Jan Veleba.
František Bublan byl poslancem, ministrem vnitra i senátorem. V horní komoře parlamentu strávil za obvod Třebíč jako nestraník sociálních demokratů šest let. V politice pak celkem čtrnáct. Teď ale končí.
„Nikdy v životě není nic definitivního, ale už jsem politikem byl opravdu dlouho. Nehledejte v tom nějaké politikum, je to zkrátka takové moje osobní rozhodnutí. Potřebuji nějakou změnu a je to také dáno určitým věkem. Potřebuji trošku jiný život,“ vysvětluje třebíčský rodák Bublan.
Čemu se bude věnovat dál, zatím přesně neví. „Na plný úvazek se už nechci věnovat ničemu, jsem několik let v důchodovém věku. Budu zvažovat, mám určité nabídky na spolupráci. Většinou s bezpečnostními složkami ve formě nějaké výuky nebo něčeho podobného,“ dodává.
Během svého života vystřídal nejrůznější profese. Nejprve studoval technickou školu, pak ale přešel k teologii. Dva roky působil na jižní Moravě jako duchovní, po podpisu Charty 77 mu ale byl odebrán souhlas pro výkon duchovenské činnosti. Až do revoluce v roce 1989 proto pracoval jako řidič. V roce 1991 nastoupil do Bezpečnostní informační služby.
O deset let později se stal ředitelem Úřadu po zahraniční styky a informace. Od zpravodajských služeb do politiky přešel v roce 2004. Jako ministr vnitra působil ve vládě Stanislava Grosse a navazujícím kabinetu Jiřího Paroubka. Ve funkci řešil i jeden z nejožehavějších zásahů policie. Ta v létě 2005 rozehnala technoparty na louce na Tachovsku vodními děly, slzným plynem a dělobuchy. Následovala ostrá kritika policejní práce.
Létaly hromy blesky
Bublan přiznává, že jako ministr a posléze poslanec zažil i perné časy. „Ve sněmovně ta situace byla horší než v Senátu. Někdy létaly blesky, protože proti sobě stály dva tábory. Ještě jsem zažil, kdy to bylo 101 na 99, takže to bylo skutečně hodně napjaté,“ popisuje svá poslanecká léta.
„Na některé chvíle skutečně nerad vzpomínám, to mi bylo docela špatně. Třeba když byla druhá volba prezidenta Václava Klause. Možná to přispělo k tomu, že jsem poté hlasoval pro to všelidové hlasování o prezidentovi, i když dneska toho zase lituji,“ směje se jeden z odcházejících polistopadových politických matadorů.
Na vyhrocené momenty vzpomíná i další osobnost spjatá v očích veřejnosti se senátorským postem – Eliška Wagnerová. „Byly okamžiky v Senátu, kdy jsem jaksi pochybovala o tom, zda má význam, že tam sedím,“ říká.
„Šlo pouze o takové vyhrocené okamžiky a nebylo jich moc. Nebudu na nikoho nasazovat nebo si stěžovat. Většina z mých kolegů se chovala vždy velice korektně a já jsem se od nich i mnohé přiučila. Za to jsem vděčná a takhle na to chci vzpomínat,“ uzavírá.
Právnička a bezpartijní politička zvolená na kandidátce Strany zelených zasedá v horní komoře parlamentu za obvod Brno-město od roku 2012. Skončit se rozhodla kvůli věku, jedním z důvodů je také náročnost přejezdů mezi Prahou a Brnem.
„Vidina toho, že v Brně bude zase zavřené nádraží a v Praze budou rozkopaná metra a tak dál. Prostě cestování, ještě s kufříky, je pro mě už náročné. Nehledě na to, že to trvá příliš dlouho a člověk zkrátka s věkem uvažuje už tak nějak racionálněji,“ vysvětluje. O dalším působení prozatím jasno nemá: „Chci nechat doběhnout Senát a pak uvidíme. Mám už naplánované různé akce typu přednášek.“
Wagnerová dokončila práva na Univerzitě Karlově v Praze v roce 1974, pak pracovala několik let jako advokátka. V roce 1982 ale odešla do exilu. Ve Spolkové republice Německo působila jako novinářka pro rádio Svobodná Evropa.
Po pádu železné opony se nakonec rozhodla do Československa vrátit. Nejprve v roce 1993 nastoupila jako asistentka předsedy Ústavního soudu, a tak začala její porevoluční právnická kariéra. Nedlouho na to – v roce 1998 – se stala soudkyní Nejvyššího soudu a následně i jeho předsedkyní. Poté se přesunula o pár ulic dál do Ústavního soudu. V křesle místopředsedkyně tam zůstala deset let.
Nekandidují Franc ani Martínek
Ústavní soud pak vyměnila za Senát. V něm patřila podle zjištění serveru iRozhlas.cz mezi aktivní členy, navrhla celkem 11 legislativních úprav. Pro srovnání: vůbec nejvíc, tedy dohromady 18, jich má na kontě pirát Libor Michálek. Ten svůj mandát letos obhajuje. Hned za ním skončil v pomyslném žebříčku senátorské aktivity Vladimír Plaček. Do horní komory parlamentu se opavský senátor dostal před šesti lety za ČSSD. Mandát chtěl obhajovat i tentokrát, bohužel ale letos 2. srpna zemřel. Sociální demokraté tak v Opavě nemají žádného kandidáta. Nového uchazeče nestihli navrhnout.
Kromě senátorského postu Plaček vedl také Ústav sociální péče pro tělesně postižené v Hrabyni, byl členem správní rady VZP a zastupitelem Moravskoslezského kraje i obce Pustá Polom.
ČSSD v tomto roce přišla i o břeclavského senátora Jana Hajdu. Zemřel letos v únoru. Do ČSSD vstoupil po roce 1989, do Senátu se pak dostal v roce 2006. Po volbách sociální demokracii ubydou v Senátu ještě další dva političtí matadoři. Znovu nekandiduje náchodský senátor Lubomír Franc, ani ten svitavský Radko Martínek.
Franc zasedá v Senátu šest let. Známý je ale spíš jako jeden z hejtmanů z řad ČSSD. V Královehradeckém kraji byl zvolen v roce 2008. Zastával také funkci zastupitele kraje a dvacet let je i zastupitel města Broumov na Náchodsku. „Tam jsem se narodil, tak tam ještě jdu i do komunálních voleb. Ničemu jinému se věnovat nebudu, je mi 65 roků a jsem v důchodu,“ uvádí ke konci svého senátorského působení.
Podobně to má i dvaašedesátiletý Martínek, který je také senátorem od října 2012. Dříve byl poslancem, hejtmanem Pardubického kraje a ministrem pro místní rozvoj ve vládě Jiřího Paroubka. „Zatím odcházím v zásadě z politiky jako takové. Akorát kandiduji v Moravské Třebové. Myslím, že všechny ty funkce byly pěkné a významné a teď už na ně vzpomínám rád,“ uzavírá prozatím svou politikou kariéru původní profesí historik Martínek. Právě historii a památkám by se chtěl nyní věnovat. Zvažuje ale také působení v oblasti pomoci obcím a krajům.
Filipiová chyběla nejčastěji
Pomyslný žebříček končících členů horní komory uzavírá Daniela Filipiová. Dlouholetá senátorka za ODS není za posledních šest let podepsaná pod jedinou senátní úpravou. Vede i v počtu absencí.
Na dotazy ČT Filipiová ani její asistentka nereagovaly. Česká politička a architektka patří k dříve výrazným tvářím ODS. Senátorkou byla od roku 2000. Působila také jako ministryně zdravotnictví v druhé vládě Mirka Topolánka. V roce 1986 skončila po neurologické operaci na invalidním vozíku, od roku 1997 se věnuje politice.
Pokud bychom hodnotili docházku, není na tom nejlépe ani Jan Veleba. Nezávislý senátor za chrudimský obvod už ale do Senátu nechce. Proč nehodlá o senátorské křeslo znovu usilovat a čemu se chce nyní věnovat, odmítl ČT sdělit.
Loni v srpnu však při příležitosti svých 70. narozenin uvedl: „Svůj mandát obhajovat nebudu. Mám pevný názor, že člověk musí vědět, kdy má skončit.“ V Senátu strávil šest let. Od roku 2014 byl také předsedou Strany Práv Občanů Zemanovci. Z funkce odstoupil letos v březnu. Mimo jiné působil také jako ředitel Agrární komory. Je rovněž zastupitelem v Kraji Vysočina.
