Společná československá měna sice přežila vznik dvou samostatných republik, ale jen o necelých šest týdnů. O měnové odluce se v odborných kruzích diskutovalo už na sklonku roku 1992, konec československé měnové unie přišel 8. února 1993, kdy vznikly koruna česká a slovenská koruna. Pro odlišení hotovosti sáhly obě země ke kolkování bankovek, zatímco u mincí – nejvyšší hodnotu měla nepříliš rozšířená kovová desetikoruna – tento problém nikdo neřešil.
Důvodem měnové odluky byly zejména odlišná ekonomická situace obou zemí a také různé perspektivy vývoje. Jejím řízením a posléze i zavedením české měny byl pověřen tehdejší zástupce viceguvernéra Státní banky československé Pavel Kysilka. Vznik měn provázely dva kroky: ustavení emisních bank jako centrálních institucí (nástupkyň SBČS) – České národní banky a Národní banky Slovenska – a osamostatněním peněžních oběhů.
Plynulé zvládnutí této změny podpořila řada legislativních opatření. V polovině prosince 1992 přijala Česká národní rada zákon o České národní bance (ČNB), který určil, že peněžní jednotkou v ČR je koruna česká (Kč), a upravil řízení peněžního oběhu. Zároveň byla jmenována bankovní rada v čele s guvernérem Josefem Tošovským. Obdobný zákon o zřízení Národní banky Slovenska (NBS) přijala Slovenská národní rada už o měsíc dříve, také on zaváděl novou národní měnu.
Kolkování bankovek a Komenský
V rámci měnové odluky rozhodly český a slovenský parlament o kolkování bankovek, jímž se měly v přechodném období měny odlišit. Okolkovány byly bankovky vyšších hodnot (100, 500 a 1000, na Slovensku však i 20 a 50 Kčs). Celkově byly v ČR a na Slovensku okolkovány původní československé bankovky za přibližně 50 miliard korun. Oběživo si země rozdělily v poměru 2:1 ve prospěch ČR.
Systém kolkování nebyl novinkou, použil ho již v roce 1919 ministr financí Alois Rašín, když na území s válkou rozvráceným hospodářstvím zavedl měnovou reformu.
První novou bankovkou se stala hned 8. února 1993 vydaná česká dvousetkoruna s Janem Amosem Komenským z dílny Oldřicha Kulhánka, která původně vznikala ještě pro společnou měnu. Na Slovensku se dočkali vlastních papírových peněz až v srpnu 1993, kdy do oběhu přišla padesátikoruna zobrazující Cyrila a Metoděje.
V té době se už v ČR stahovaly poslední kolkované bankovky, zatímco Slováci používali některé z nich ještě začátkem roku 1994. U mincí byla situace opačná, Slováci uvedli už v den odluky do oběhu kovovou desetikorunu, o dva měsíce později pak přišlo první české kovové platidlo, tehdy netradiční padesátikoruna.
Platební smlouva
Vzhledem k nevelkým devizovým rezervám a vnější nesměnitelnosti korun uzavřely obě nové republiky 4. února 1993 Platební smlouvu. Platební styk začal fungovat přes clearingový účet centrálních bank – za obchody uzavřené před rokem 1993 se platilo Kč a Sk v poměru 1:1, ceny pozdější byly přepočítávány podle kurzu měn k evropské zúčtovací jednotce ECU („předchůdce“ eura). Od října 1995 se platby prováděly prostřednictvím konvertibilních měn, k nimž česká a slovenská koruna začaly patřit.
Do roku 2009, kdy se Slovensko stalo členem eurozóny, se vzájemný kurz obou korun vyvíjel, s výjimkou krátkého období na přelomu let 1997 a 1998 byla vždy silnější česká. V říjnu 1995 bylo možné koupit 100 slovenských korun za 89,50 Kč, v květnu 2002 klesla slovenská měna pod 70 Kč. Při přijetí eura byl stanoven kurz 30,126 Sk za euro, což tehdy odpovídalo přibližně 89,30 Kč za sto slovenských korun; při současném kurzu české koruny k euru by se 100 Sk pohybovalo mírně nad 80 Kč.
Konec společné měny provázely i některé kuriózní situace. Protože Slovensko na rozdíl od Česka kolkovalo i dvaceti- a padesátikoruny, mohli Slováci několik měsíců vydělávat na tom, že z těchto bankovek odlepovali kolky a udávali je v České republice. U mincí mohli podnikavci na jejich převozu ze Slovenska do ČR vydělávat ještě déle: koruny přestaly platit v září 1993 a dvou- a pětikoruny až v listopadu 1993. Podle pamětníků se dalo na milionu vydělat až 200 000 slovenských korun.
Inspirace pro zahraničí
Rychlé a klidné rozdělení bylo inspirací i pro zahraničí, některé státy si zvaly Čechy jako poradce. Například Tomáše Hládka, který tehdy řídil v centrální bance oddělení starající se o platební styk. Také zmíněný Pavel Kysilka, který byl hostem Událostí, komentářů, v letech 1994 až 1997 působil jako expert Mezinárodního měnového fondu a podílel se na zavedení národních měn v řadě východoevropských i středoasijských zemí.
„Předávali jsme jim celý náš scénář. V některých zemích jsem skutečně to zavedení národní měny, jako třeba v Moldavsku, Gruzii, dotáhl až do úplného konce. Dokonce jsem to šel ohlašovat u nich do televize, protože nikdo z jejich politiků neměl odvahu. A v roce 2004 pod křídly americké armády jsem byl v Bagdádu, kde jsem radil vládě a předával jsem jí české zkušenosti,“ prozradil Kysilka. České zkušenosti byly podle něj ve světě považovány za „špičkové“, jak dodal.
O 30 let později…
„I po 30 letech od rozdělení obou ekonomik Slovensko stále zaostává za výkonem českého hospodářství,“ uvedl analytik Purple Trading Jaroslav Tupý.
„Česko má ve srovnání se Slovenskem také lepší hodnocení úvěrové spolehlivosti od ratingových agentur. V porovnání rychlosti přibližování k evropské úrovni je na tom ale o trochu lépe Slovensko. Podle parity kupní síly bylo Slovensko v 90. letech zhruba na polovině úrovně zemí EU, nyní je na přibližně na 80 procentech. Česko začínalo z výrazně vyšší úrovně, při rozdělení Československa bylo na téměř 80 procentech průměru EU a nyní je na úrovni 90 procent,“ doplnil Tupý.
