V případu osmiletého chlapce, který po běžné operaci mandlí skončil v takzvaném vigilním kómatu, bylo špatně úplně všechno a selhal systém nemocnice i jednotlivci. V Událostech, komentářích to řekla Ivana Lokajová, spoluautorka dokumentu ČT ze série Infiltrace, který na případ upozornil.
Už jsem zažila špatné věci, ale ve srovnání s tím jsem nezažila vůbec nic, říká spoluautorka Infiltrace
Události, komentáře: Spoluautorka dokumentu Infiltrace Ivana Lokajová (zdroj: ČT24)
Osmiletý Adam Vyčítal podstoupil operaci mandlí v pardubické nemocnici. Čtvrtý den po zákroku začal v noci krvácet. Sestra ho poslala do ambulance, která ale byla zamčená. Přivolaná lékařka se na krvácejícího chlapce ani nepodívala a odešla. Teprve po 13 minutách se k němu dostala pomoc, ale nakonec musela do nemocnice stejně přijet záchranná služba. Adam se vrátil domů po devíti měsících v takzvaném vigilním kómatu.
Diváci, pokud se dívali na dokument, z něj určitě měli nějaký pocit. Vy jste u toho byla osobně, tak jaký pocit převládá u vás?
U mě, popravdě řečeno, převládá pocit, že už jsem moc ráda, že to Česká televize odvysílala, a jsem jí za to vděčná. Protože my si myslíme, že těm lidem, hlavně tedy rodině Vyčítalů, je potřeba co nejrychleji pomoci. Tahle bezmoc už trvá dva roky a rodina už opravdu nemůže.
Jakým způsobem jste si vytipovávali příběhy, protože v dokumentu mapujete tři z nich, dostávali jste tipy? Věděli jste o nich z médií? Jakým způsobem a proč jste se rozhodli právě pro ně?
My jsme pořad Infiltrace, zrovna Obchod se svědomím, natáčeli více než dva roky. Po prvním díle, Obchodu se zdravím, jsme dostávali velkou spoustu různých upozornění na to, že se někde něco děje. Pracovali jsme zhruba v deseti lékařských zařízeních, v LDN, v nemocnicích, měli jsme tam několik infiltrátorů a snažili jsme se zmapovat obraz českého zdravotnictví.
A zároveň jak jsme dostávali oznámení od různých obětí nebo od lidí, kterým bylo ublíženo a nemají se jak bránit, tak jsme s nimi samozřejmě dělali rozhovory a ptali jsme se jich. Potom jsme to všechno konzultovali se spřátelenými lékaři, aby nám vysvětlili, protože tomu sami nerozumíme, jestli ten případ je opravdu z lékařského hlediska pochybení, nebo není.
Potom jsme to měli dlouho ve střižně a nakonec z toho vzniklo to, co z toho vzniklo. Ale případ Adama proběhl na podzim minulého roku skoro veškerými médii. A byla to asi jednodenní nebo dvoudenní akce, dokonce jeho tatínek na Facebooku zveřejnil asi pětivteřinové nebo desetivteřinové video z nemocniční chodby a my jsme si opravdu mysleli, že ten případ už je nějakým způsobem vyřešen.
A není?
Ne. My jsme si to opravdu mysleli. A ta druhá aktérka dokumentu, paní Menclová, nás na to znovu upozornila. Ale my jsme říkali: Vždyť to už proběhlo médii, už se o to zajímaly noviny, televize. A ona říkala: Tak se tam jeďte podívat. Pan Vyčítal s námi ze začátku nechtěl ani mluvit, protože médiím vůbec nevěřil, protože se u něj vystřídalo poměrně dost novinářů a nic se nestalo.
On to říkal i u nás v Událostech, že víceméně všichni přijeli k němu domů, udělali si pár fotografií a pak se o případ už dál nezajímali. Kdybychom si ale měli shrnout vaši zkušenost, vy jste s nimi přeci jen mluvili, navázali jste vztah s touto rodinou, víte, jak se jim daří, jak celou situaci vnímají. Asi si všichni dokážou, nebo vlastně nedokážou představit, jak je to těžké?
Popravdě řečeno, já jsem si to nedokázala představit. Já už jsem si myslela, že jsem zažila nějaké špatné věci, ale tady proti tomu jsem nezažila vůbec nic.
Co se týče stanoviska nemocnice, dostala jsem se jen k vyjádření, že se to týká nezletilého dítěte, to znamená, že nemocnice se k tomu nechce vyjadřovat a že by to nechala na soudu. To je oficiální stanovisko. Nic dalšího už nepřijde?
Nic dalšího zatím nepřišlo.
Mluvili jste o tom případu s ministrem zdravotnictví Vojtěchem, jakým způsobem se k tomu stavěl? A myslíte si, že je naděje na to, aby se změnil i systém? Alespoň ze záběrů, které jsme měli možnost vidět, to zavdávalo pochybnost, jestli vůbec je celá nemocnice správně nastavena a každý člen personálu ví, co má v danou chvíli dělat?
My tomu pracovně říkáme, že kdokoliv se tam v tu noc objevil, tak tam bylo všechno špatně. Samozřejmě že tam byl pravděpodobně špatně nastavený systém, ale když se na to díváte, tak jsou tam velká pochybení jednotlivců. V tom není jen ta mladá lékařka, v tu dobu tam byl primář, náměstek ORL, byli tam opravdu lidé, kteří měli zasáhnout.
Vy jste se do nemocničního prostředí infiltrovala. Řekněte mi, prosím, jaká byla vaše role. S čím vším jste se musela popasovat a co pro vás bylo v tom úkolu nejtěžší?
Pro mě to zas tak těžké nebylo, protože pocházím trošku z lékařské rodiny, místo do družiny jsem chodila do nemocnice nebo za babičkou do lékárny, takže nemocnice je pro mě v podstatě přátelské prostředí. Nikde jsem nepracovala jako zdravotnický personál, protože jsem šla všude se svým jménem, se svou identitou, se svou tváří. Takže jsem třeba pracovala v Alzheimer centru jako art terapeut – to bylo zrovna centrum, kam jsem šla na udání a zjistila jsem, že je tam všechno v pořádku, naopak se tam o pacienty starali moc pěkně.
Ale předpokládám, že lidé z institucí, do kterých jste se dostala, nevěděli o tom, co máte za poslání.
Samozřejmě že ne.
A jakým způsobem jste se s tím sama vypořádávala? Protože vy jste na ně – a teď se na mě prosím nezlobte – vlastně hrála jakési divadlo a zároveň jste se mohla s kýmkoliv sblížit, protože tam mohli být velmi sympatičtí lidé, kteří dělají svoji práci na sto procent. Jak jste se cítila, jak jste se popasovávala s touto rolí?
Musíte si dávat velký pozor. Já už jsem to měla v prvním díle, když jsem chodila do Aktipu. Tam jsem měla možnost mluvit s pacienty, chodila jsem tam na školení, musíte si dávat opravdu velký pozor, abyste potom nepoužila záběry těch lidí, abyste je nějakým způsobem neodhalila nebo nepoškodila. Myslím si, že to spíš záleží na etice každého infiltrátora.
Zapojovala jste se třeba i do nějakých závažných rozhovorů, týkajících se nemocničních témat, chování personálu k pacientům a podobně, nebo jste se spíše držela stranou?
Já jsem se snažila a vždycky, když tohle dělám, se snažím být ta kamera. Opravdu se nesnažím pokládat návodné otázky, ale spíš se snažím celou tu situaci natáčet a moc do toho nezasahovat.
Co je cílem tohoto projektu, tohoto konkrétního dílu, a jestli už v tuto chvíli můžete říct, že se vám podařilo ho splnit?
Já vám to řeknu za sebe, možná že by paní režisérka řekla třeba něco jiného. Naším cílem bylo to, aby někdo rodině Vyčítalů opravdu pomohl. Zároveň třeba i rodině paní Menclové, která zbytečně platí víc než čtvrt milionu svému gynekologovi, který ji poškodil.