Oblíbený festival populární hudby Bratislavská lyra v červnu 1989. Měl se odehrát podle obvyklé šablony, vystoupení americké písničkářky Joan Baezové ji ale přepsalo. Na pódiu zazněla pro komunismus nevítaná slova – Charta 77, Solidarita a Václav Havel. Během koncertu Baezová otevřeně vyjádřila podporu československým opozičním skupinám a také Havlovi, který se do haly dostal v roli „bedňáka“.
„Tuto píseň bych chtěla věnovat Chartě 77 a nezávislému mírovému sdružení a Petru Cibulkovi. Zároveň tu vítám přátele Charty včetně Václava Havla.“ To zaznělo na legendárním koncertě americké písničkářky Joan Baezové před třiceti lety.
Pobyt Baezové v Bratislavě od počátku provázela zvýšená pozornost ze strany bezpečnostních orgánů. Do zákulisí haly na Pasienkách proto Baezová propašovala Havla, tehdejšího nepřítele komunistického režimu číslo jedna a pronásledovaného disidenta, jako svého technika.
„Nechtěl jsem, aby mě StB sebrala před koncertem, tak jsem si vymyslel, že jí budu dělat bedňáka. Nosil jsem jí tu kytaru, a to mě skutečně zachránilo,“ vzpomínal pozdější prezident. „Havel mi nesl kytaru, ochranka říkala, že mi ji vezme, ale my jsem se nedali. Řekla jsem, že ho vezmeme s sebou a posadíme na balkon, kde by se k němu policie nedostala,“ vzpomínala Joan Baezová ve filmu Hvězdy za železnou oponou.
Baezová nechala na pódiu zazpívat i režimem zakázaného muže – písničkáře, dnes novináře, Ivana Hoffmana, který ale tehdy nedohrál. Během protestsongu Nech mi nehovoria mu vypnuli mikrofon. Totéž se opakovalo, když Baezová zpívala s Vladimírem Mertou. „Poté, co z publika přišel na pódium Ivan Hoffman, zvedl se ze svého křela i tehdejší ředitel Pragokoncertu a šel dozadu za zvukařem, kterému nařídil vypnout zvuk,“ vzpomínal Merta.
„Tam byla neuvěřitelná atmosféra, taková drsná, lidé byli naštvaní, zlobili se. Neudělali problém mně, ale těm lidem, kteří tam seděli, a najednou si uvědomili, že je doopravdy něco špatně,“ říká dnes Hoffman.
Média události přešla v tichosti
Oficiální média o předčasně ukončeném koncertu Joan Baezové mlčela. Informace se ale mezi lidmi stejně šířila a událost se stala dalším příznakem postupného rozkladu normalizačního režimu, který se definitivně zhroutil v listopadu 1989.
Že režim slábne, naznačovalo, že kvůli koncertu nebyl nikdo vyšetřován. V deníku Práce pak 12. června jeden autor koncert dokonce pochválil. „Do druhého dne mu zřejmě vyčinili a 13. června ten samý Petr Žantovský napsal úplný opak,“ říká hudební publicista Jiří Černý.
Baezová měla k československému disentu blízko již dlouho před koncertem, v roce 1976 například protestovala proti pronásledování členů skupiny Plastic People Of The Universe, o dva roky později pak v Londýně vzpomněla desáté výročí okupace Československa.
S Havlem měla zpěvačka vřelé vztahy, od památného bratislavského vystoupení se do tuzemska vrátila ještě mnohokrát. Poprvé hned po roce, kdy hrála Havlovi jako československému prezidentovi.
Když přijela, ke svému gestu z Bratislavské lyry řekla: „Součástí mého poslání je být tam, kde se za něco bojuje. Jsem ráda, že jsem byla zde v Československu, když se tu za něco bojovalo.“ Na pozvání Havla vystoupila také na koncertu k výročí dvaceti let sametové revoluce. Část skladby We Shall Overcome si dokonce zazpívala společně s bývalou ministryní zahraničních věcí USA Madeleine Albrightovou a kardinálem Miloslavem Vlkem.
Kdo je Joan Baezová?
Baezová se narodila 9. ledna 1941 ve State Island v americkém státě New York jako dcera mexického lékaře a Američanky skotského původu. Folková hudba se protnula s jejím životem koncem padesátých let, kdy měla za sebou střední školu a nedokončené studium na umělecké fakultě bostonské univerzity.
Po desítkách vystoupení v zakouřených bostonských a chicagských klubech se v roce 1959 postavila na pódium folkového festivalu v Newportu. Již o rok později vydává první sólovou desku a v létě 1963 se vrací do Newportu jako jedna z hlavních hvězd večera.
Rok 1961 přinesl Baezové osudové setkání s další hudební legendou, v té době však ještě neznámým Bobem Dylanem. Jejich pracovní vztah, po němž zůstaly v jejím repertoáru desítky Dylanových písniček, postupně přerostl i do osobní roviny.
Své zvučné jméno i hlas začala využívat i ve prospěch pronásledovaných. Při pochodu proti segregraci amerických škol se postavila po bok Martina Luthera Kinga. „Jednou mě doktor King požádal, abych přišla do takového malého města, kde rodiče bílých dětí házeli kameny po afroamerických školácích. Museli jsme je dostat dovnitř. King ten den nemohl, kvůli mně tam ale byl tisk a lidé už si to pak nedovolili,“ vzpomínala nad fotografií.
Na začátku šedesátých let založila v kalifornském městě Carmel Ústav pro výzkum nenásilí. Ve zjitřené atmosféře doby se za aktivní boj proti válce ve Vietnamu dostala na deset dnů za mříže. V roce 1973 vydala desku Were Are You Now, My Son, jejíž celou jednu stranu zabírá zvukový záznam amerického bombardování Vietnamu. Ve svých politických aktivitách pokračovala i v sedmdesátých a osmdesátých letech.
