Před 370 lety začalo největší obléhání Prahy v dějinách metropole. Třicetiletá válka už se sice chýlila ke konci, hlavní město ale nejtěžší boje teprve čekaly. Švédové vtrhli do Prahy v půl třetí ráno 26. července 1648 a město obléhali až do začátku listopadu. Přesto dokázali Pražané na sklonku války zmobilizovat síly a město ubránili. Ztráty na majetku i na životech ale byly značné. Zmizela i cenná umělecká díla, z nichž je většina dodnes majetkem Švédska.
Třicetiletá válka připravila Prahu o třetinu obyvatel i umělecká díla. Švédi ale město nikdy nepokořili
Třicetiletá válka zuřila v celé Evropě od roku 1618 a všechny strany konfliktu už byly značně vyčerpané. Síly byly navíc natolik vyrovnané, že jako jediné východisko ukončení války se jevil mír.
Od roku 1644 se proto ve vestfálských městech Osnabrück a Münster začaly vést diplomatické rozhovory. Na jaře roku 1648 vznikla předběžná dohoda, podle které měly být náboženské, právní a majetkové poměry v Evropě uvedeny do stavu k 1. lednu 1624.
S tím ale zásadně nesouhlasilo Švédsko zastupující i zájmy českých exulantů, kteří se během války do země uchýlili. Došlo by totiž k faktickému potvrzení výsledků bělohorské bitvy a exulanti by ztratili poslední naději na návrat.
Švédská delegace proto trvala na navrácení poměrů až před rok 1618. Vzhledem k tomu, že v roce 1648 švédská armáda ovládala značnou část Čech a Moravy, ustrnula jednání na mrtvém bodě. Podpis mírové smlouvy byl odložen a diplomaté přenechali prostor naposledy vojákům.
Zrada císařského plukovníka
K tažení na Prahu pomohlo setkání švédského generála Jana Kryštofa Königsmarka s bývalým císařským podplukovníkem Arnoštem Ottovalským. Vysloužilý voják se dostal po svém zmrzačení v bojích do tíživé finanční situace a Švédům proto nedaleko Chebu nabídl své cenné informace. S generálem Königsmarkem uzavřel dohodu, že mu pomůže dobýt Malou Stranu a Hrad bez ztráty jediného muže. Nedávno totiž ve městě půl roku pobýval a znal tak veškeré slabiny jeho opevnění, které se navíc mnohde opravovalo.
Jan Kryštof Königsmarck
Königsmarck sebral asi dva a půl tisíce vojáků a s vidinou bohaté válečné kořisti zamířil rovnou na Prahu. Diplomatům by tím Švédsko zároveň poskytlo argument ve prospěch svých požadavků. Vše navíc podporovali čeští exulanti, kteří tvrdili, že české obyvatelstvo toužebně očekává osvobození z moci Habsburků.
Ve městě bylo tou dobou jen asi tisíc dvě stě vojáků valdštejnského pěšího pluku. Velitelem pražské posádky a současně i vrchním vojenským velitelem v Čechách byl polní maršál Rudolf hrabě Colloredo z Wallsee. Varování, že se k Praze blíží nepřátelské oddíly, sice dostal, stráže v branách města ale měly rozkaz pouze zpřísnit kontrolu všech nově příchozích.
Oddíly generála Königsmarka se ale přes Čechy přesunovaly jenom v noci a šly velmi opatrně. Asi třem stovkám Švédů se tak i díky informacím od Ottovalského podařilo 26. července v půl třetí ráno překonat rozestavěnou zeď za břevnovským kapucínským klášterem a pronikli přes hradby. Překvapenou hlídku snadno zlikvidovali a jednotkám Königsmarka otevřeli Strahovskou bránu. Vojáci rychle opanovali Hradčany i Malou Stranu, kde obsadili i malostranské mostecké věže.
Polní maršál utíká v noční košili
K úspěchu přepadové akce přispěla i malá bdělost stráží. Shodou okolností totiž v Praze zrovna probíhaly oslavy nedávné císařovy svatby, na které přijela i bohatá česká šlechta. V malostranských palácích kvůli tomu padlo do švédských rukou kolem dvou stovek osobností, které se musely draze vykoupit.
Rudolf Colloredo
Byl mezi nimi i pražský arcibiskup kardinál Harrach nebo nejvyšší purkrabí Jaroslav Bořita z Martinic. Polní maršál Colloredo unikl jen díky tomu, že v noční košili opustil svůj palác a loďkou se nechal přepravit na pravý břeh Vltavy.
Obsazením mosteckých věží a přívozu bylo přerušeno spojení s pravobřežní částí města a znemožněn příchod posil. Na Staré Město se ale švédská vojska nedostala, protože Pražané rychle spustili mříž na Staroměstské mostecké věži Karlova mostu, který od té doby usilovně bránili. Švédové se zkusili přebrodit u Vyšehradu, ztroskotali tu ale na odporu podolských vorařů.
Vojáci rabovali, Praha formovala obranu
Praze ovšem tehdy velmi pomohla chamtivost vojáků. V prvních třech dnech se útočníci místo obléhání města vrhli především na rabování. Na pravém břehu Vltavy se tak mezitím zformovala obrana pod velením polního maršála Colloreda, který měl ovšem k dispozici jen 1200 vojáků.
Do zbraně proto byla povolaná městská milice v počtu asi čtyř tisíc mužů. Dalších 750 mužů tvořila takzvaná studentská legie, složená z univerzitních studentů a profesorů. K valdštejnskému pluku se postupně přidaly i další oddíly, sestavené narychlo z pražských kněží, šlechtických služebníků a nakonec i ze šlechticů samotných.
Diorama bitvy na Karlově mostě v Zrcadlové kapli na Petříně
Colloredo povolal do Prahy i pluky od Vlašimi, z Budějovic a Tábora. Malé skupiny vojáků dorazily z Loun, Mělníka, Litoměřic a dalších míst. Zhruba do konce července tak celkový počet obránců Prahy dosáhl asi na osm tisíc mužů.
Boj o život a majetek
Polní podmaršálek Wittenberg
Königsmark měl jen dva tisíce dragounů. Začal proto město ostřelovat ukořistěnými císařskými děly a čekal na posily. Snaha o první dobytí Prahy ztroskotala, a to přesto, že město téměř žádná děla nemělo.
Švédové kvůli několikadennímu plenění propásli moment překvapení a odhodlaní Pražané kladli tvrdý odpor. Zklamali tak očekávání českých exulantů, kteří si mysleli, že budou „osvoboditele“ ze Švédska vítat.
Švédská vojska ale už tou dobou řádila v Čechách i na Moravě a lidé si bez ohledu na náboženství bránili hlavně svůj majetek a životy. I tak přišla Praha během třicetileté války asi o třetinu obyvatel.
Pražany, v jejichž čele stál staroměstský primátor Mikuláš Turek z Rosenthalu, nezlomily ani kanony, ani posily pěti tisíc mužů švédského polního podmaršálka Wittenberga, které do Prahy dorazily 30. července. Tehdy začal druhý pokus o dobytí města.
Nápis na Novotného lávce u Karlova mostu: Poutníče, postuj na místě, kde zuřivost Šwédů za wálky třicetileté ustáti musela. Čti to na památku wssech ČECHŮ, přede wssemi ale na památku Měssťanů staroměstských a Študentů, kteří LETA PÁNĚ 1648 na mostě u kříže zbraní w ruce a hustou střelbou z rozstřílené již Wěže mostecké a Wodárny útok Šwédů hrdinsky odrazili.
Většina bojů dosud probíhala na Karlově mostě a v jeho okolí. Noví vojáci se ale utábořili u Vysočan. K dosavadní frontě tak přibyla další, probíhající po linii opevnění Nového Města a Vyšehradu. V následujících čtyřech dnech sice pobořilo švédské dělostřelectvo hradby kolem Horské brány nedaleko dnešní křižovatky U Bulhara, hradební zeď se jim ale prolomit nepodařilo.
Na začátku srpna bylo Wittenbergovi jasné, že Praha snadná kořist rozhodně nebude, a proto se se svým vojskem přesunul ke Zbraslavi a později dál na jih, kde viděl snadnější možnost, jak získat další majetek. Nepovedl se tak ani druhý pokus o dobytí Prahy.
Königsmark město dál ostřeloval děly, hradby ale neprolomil. Stejně jako Wittenberg proto v září soustředil pozornost na loupeživé výpravy do neobsazených oblastí Čech. Wittenberg dobyl a vydrancoval mimo jiné Tábor nebo Český Krumlov, Königsmark obsadil Děčín.
Švédové plení česká města, Praha nabírá síly
Pražané si tak mohli krátce vydechnout, doplnit zásoby a stavbou valů a obranných linií město připravit na další obléhání. Wittenberga u Horšovského Týna zastavil císařský generál Zikmund Myslík z Hyršova, a tak se koncem září vrátil opět do Prahy, kam navíc 4. října dorazilo i dalších šest tisíc Švédů pod velením následníka trůnu falckrabího Karla Gustava. Začal tak už třetí pokus o dobytí města.
Rytina od Matthäuse Meriana staršího zobrazující obléhání Prahy Švédy
Boje byly velmi úmorné a kruté. Do poloviny října pronikli švédští vojáci přes poničené hradby do města. V dalším postupu jim ale bránily zdi zahrad a improvizovaná polní opevnění. Karel Gustav následně vyzval Prahu ke kapitulaci. S městem se ale nedokázal dohodnout na podmínkách, a tak boje dál pokračovaly. Opět se ale zhroutily na houževnaté obraně.
Mír je podepsaný, v Praze ale nic neví
Falckrabě Karel Gustav
Švédsko už navíc nechtělo hájit zájmy národa, který místo vítání osvoboditelů od katolických Habsburků urputně kladl odpor. V sobotu 24. října 1648 byl proto v Münsteru podepsán Vestfálský mír, který s konečnou platností rozhodl, že Čechy zůstanou katolické a habsburské.
Zatímco Evropa konečně slavila toužebný konec války, do Prahy zpráva o podpisu míru nedorazila a tvrdé boje zuřily dál. 24. října dokonce začal generální útok, do kterého se vrhly čtyři tisíce švédských pěšáků a dva tisíce opěšalých jezdců podporovaných dělostřelectvem.
Švédům se podařilo částečně proniknout až k Jindřišské věži a obránci museli na několika místech ustoupit. Stále se ale mohli krýt obrannými liniemi, které stihli ve městě vybudovat hned čtyři. K poslední linii se Švédové nikdy nedostali. Útok se ve dvě hodiny odpoledne zhroutil a vojáci se stáhli zpět do zákopů. V těžkých bojích se zvláště vyznamenaly oddíly pražských studentů.
Socha pražského studenta odhalená k dvoustému výročí obléhání. Dnes stojí na nádvoří Klementina.
Oznámení o skončení války přišlo do Prahy až na konci října. Karel Gustav se proto zaměřil hlavně na zisk co největší válečné kořisti a město vyzval ke kapitulaci. Po zamítavé odpovědi nařídil 30. října poslední útok. Vojákům se už do boje příliš nechtělo a podle toho i výpad dopadl. Praha se tak zachránila na poslední chvíli. Začaly totiž docházet zásoby, a střelného prachu zbýval dokonce pouze jediný sud.
Švédská vojska se začala z města pomalu stahovat 1. listopadu. K podpisu příměří došlo 29. listopadu v provizorní stavbě uprostřed Karlova mostu. Poslední švédští vojáci ale Prahu opustili až v září 1649.
Zklamaný Komenský
Pro české exulanty dopadla bitva o hlavní město a následný Vestfálský mír neslavně. Jan Amos Komenský si už 1. listopadu 1648 posteskl švédskému kancléři Oxenstiernovi, že „… je počátkem moudrosti jíti sami do sebe a žalovati na vlastní nedostatek kajícnosti… a na netečnost vůči sobě samým, kteří jsme – musím to přiznati – o sebe nedbali a chceme, aby se za naší dřímoty o naši věc starali jiní…“
V Praze se naopak slavilo. 6. listopadu probíhaly děkovné bohoslužby v Týnském chrámu a na přilehlém Staroměstském náměstí. Na stejném místě, kde před sedmadvaceti lety padly hlavy těch, kdo tuto válku rozpoutali.
- Učitel Václav František Kocmánek popisuje konec války v Praze:
„Nařízen od vrchnosti duchovní jest půst na poděkování Pánu Bohu, že nás z těch ukrutných a naší krve žádostivých rukou nepřátelských vysvoboditi ráčil. K tomu cíli slavná procesí (při níž všichni duchovní řádové, generální osoby, Jejich Milosti páni místodržící a velmi mnoho obecného lidu se scházelo) z Nového Města z kostela svatého Jindřicha do Starého Města do kostela Týnského se držela. Toho dne ve známost bylo uvedeno, že v Münsteru pokoj zavřín a utvrzen jest, z čehož nemalá radost mezi lidem povstala.“
Bůh s námi - Od defenestrace k Bílé hoře (zdroj: ČT24)
Švédi sice Prahu nedobyli, levý břeh města ale vyplenili. Předpokládá se, že si tehdy odvezli majetek za přibližně 12 milionů zlatých. Nejcennější kořist prohlásil Königsmark za majetek státu a nechal ji poslat přímo do Stockholmu. Šlo o velkou část sbírky císaře Rudolfa II., z níž bylo mimo jiné ze šesti stovek obrazů do Švédska odvezeno přes čtyři stovky děl včetně obrazů od Michelangela, da Vinciho, Raffaela, Tiziana nebo Dürera. Jen zázrakem se zachránilo slavné Dürerovo dílo Růžencová slavnost.
Zmizely i vzácné rukopisy a knihy, které se daly snadno přepravovat. K nejvzácnějším patřila takzvaná Stříbrná bible (Codex argenteus) – rukopis ze 6. století, který obsahuje gótský překlad bible ze 4. století. Nyní je kniha vystavena ve švédské Uppsale.
Ďáblova bible je stále majetkem Švédska
Zřejmě nejznámější je pak takzvaná Ďáblova bible (Codex gigas). Největší rukopisná kniha světa je také stále majetkem Švédska. České republice se ji přes opakované snahy nepodařilo získat zpět. Do Prahy se kniha vrátila na přelomu let 2007 a 2008.
O zapůjčení požádal v roce 2005 tehdejší premiér Jiří Paroubek během návštěvy Švédska. Zaručil se, stejně jako při zahájení výstavy jeho nástupce Mirek Topolánek, že jde jen o půjčku, ne o snahu o restituci válečné kořisti. Zástupce švédské Národní knihovny tehdy nicméně další případné zápůjčky vyloučil. Kniha tak zřejmě byla v Česku naposledy.
Z Hradu byly během třicetileté války odvezeny i bronzové sochy od Adriana de Vries z paláce Albrechta z Valdštejna nebo strahovská či rožmberská knihovna, jejíž jádro je stejně jako Ďáblova bible dodnes v Královské knihovně ve Stockholmu.
Naprostá většina uloupených knih ale později při požáru paláce a knihovny ve Stockholmu shořela. Málem tak skončila i Ďáblova bible, která byla v poslední chvíli vyhozena z okna třetího poschodí. Prasklé desky knihy dodnes tuto událost připomínají.
O návrat ukradených spisů se snažil i Dobrovský
O návrat uměleckých děl se neúspěšně snažili mnozí čeští představitelé. První, komu se povedlo část knih ve Švédsku vykoupit, byl již ve druhé polovině 17. století císařský vyslanec ve Stockholmu Antonín Jan Nostic. V roce 1792 se vypravil za ukradenými spisy do Švédska i Josef Dobrovský.
Malou část vzácných listin se podařilo získat zpět do vlasti v 19. století zásluhou moravského historika Bedy Dudíka. V roce 2014 je Moravský zemský archiv v Brně poprvé po 140 letech ukázal veřejnosti.
GALERIE
Archiv vystavuje rukopisy ze švédské kořisti. Poprvé po 140 letech
Ze současných osobností se o návrat děl snažil například bývalý český prezident Václav Havel. Do Prahy se nicméně vrátila jen malá část kořisti, zejména archiválie.
Naopak pozitivním důsledkem švédského obléhání Prahy bylo vybudování lepšího opevnění města. Stavební práce začaly v roce 1654 a trvaly několik desetiletí. Při té příležitosti se rozhodlo i o osudu Vyšehradu, který byl definitivně proměněn v citadelu bez civilního obyvatelstva a stal se nejpevnějším bodem nového opevnění.
Hrdinný boj Pražanů proti Švédům se stal i předlohou pro mnoho uměleckých děl. Mistrně je znázorněn například na rozsáhlém dioramatu bratří Liebscherů v zrcadlovém bludišti na pražském Petříně.
Statečné Pražany připomíná ruka s mečem v erbu města
Památkou na statečnost tehdejších Pražanů je ruka s mečem, která se chystá hájit otevřenou bránu proti nepřátelům. Najdete ji na znaku hlavního města Prahy, do něhož přešla z erbu Starého Města.
Císař Ferdinand III. ocenil hrdinné skutky Pražanů při obléhání Švédy mariánským sloupem, který byl v roce 1650 vztyčen na Staroměstském náměstí. V listopadu 1918 byl ale sloup zbořen jako „ohavná připomínka habsburské dynastie“.
Velký znak hlavního města Prahy