Jak na člověka působí různé informace, záleží do značné míry na individuálním psychickém nastavení. Nejen o optimistickém a pesimistickém přístupu, strachu či úzkosti nebo odložené satisfakci se rozpovídal v Interview ČT24 psychiatr, popularizátor vědy a pedagog Cyril Höschl, jenž se stal laureátem Ceny Arnošta Lustiga. „Psychiatři jsou většinou ti, co kážou vodu, ale pijí víno,“ říká v nadsázce.
Čím dál víc se ve společnosti řeší otázka, jak se lidé vyrovnávají s negativními zprávami v blízkém či vzdáleném okolí. A nejvíc se skloňuje to, jak se člověk psychicky vyrovnává s rusko-ukrajinskou válkou, i když má Česko záruku členství v Severoatlantické alianci.
„To, že naše členství v NATO je určitou zárukou, že tady nic nehrozí, to si uvědomuje možná významná, ale přece jen část obyvatelstva. Ne všichni to tak chápou. Za druhé lidé se liší mezi sebou tím, jak čtou skutečnost. Není ani tak důležité, co se nám děje, jako to, jak to čteme,“ říká Höschl.
Vše totiž souvisí s takzvaným neuroticismem, jak vysvětluje známý psychiatr. „Jeden je z toho nadšený, druhý je z toho vyděšen, a přitom je to ve stejném kontextu. Je to takzvaná četba skutečnosti, a v té se velice lišíme. Dá se vyjádřit jako míra neuroticismu. To je míra té negativní četby. Negativní čtenáři čím horší zprávu vidí, tím aktivnější mají v mozku centra, která vyrábějí strach, což je amygdala. A ten, kdo je založením šťastný, tak čím vidí vyděšenější tvář, tím méně tato centra aktivuje,“ přibližuje hlavní rozdíly.
Optimistický vs. pesimistický styl
Podle Höschla máme mozek uspořádaný tak, že udržuje určitou emoční homeostázu a má určitou filtrační funkci. „Jako kdyby emoce byly filtry, které přednostně pouští jen to, co mi vyhovuje. Ta část populace, která má negativní četbu, ta je z toho vyděšená a vidí negativní důsledky,“ dodává.
Míra neuroticismu je sice z velké části dána, ale vždycky existuje prostor pro modifikaci. „Když jste negativní čtenář a chcete se svým životem něco udělat, tak jsou možnosti. Jsou psychoterapie, které vás naučí myšlenky přerámovat a mít jiné kognitivní vzorce,“ upozorňuje Höschl.
Lidská psychika se vyznačuje dvěma atribučními styly a člověk buď používá optimistický, nebo pesimistický. Zatímco v optimistickém přístupu jedinec vidí negativní příčiny v okolí, u pesimistického stylu shledává příčiny u sebe. A riziko, že se rozvine deprese, je velké. Stejný princip funguje také při tom, jak čteme rusko-ukrajinskou válku nebo restriktivní opatření kvůli koronaviru. „Na každého to dopadá jinak,“ tvrdí Höschl.
„A je v tom také práce se strachem a úzkostí. Rozdíl je v tom, že víme, čeho se bojíme. Úzkost je pocit, který je vyvolán například nějakou manipulací, ale je neurčitý. Nevíme, čeho se bojíme, ale padá na nás tíseň. U úzkosti nevím, co mám udělat, aby přešla. Tu umí manipulátoři umně vyvolat a zároveň slíbit, že oni to vyřeší. A přinesou řešení, společnost uklidní a už ji mají v hrsti,“ upozorňuje.
A ve světě dezinformací je to o to těžší. „Člověk, který se v problematické oblasti nevyzná, tak je v hrozně těžké situaci. Neví, čeho je obětí a co je pravda, a co ne,“ říká Höschl a vyjmenovává, jak se tomu dá bránit: „Především být ostražitý vůči podezřelým zdrojům informací. Ty se dají rozpoznat. První signály jsou jako 'pošli to na deset adres, nebo zhyneš' nebo 'čti rychle, než to smažou'. Nebo velká písmena různými barvami, to doporučuju nečíst. A komunikovat s rozumnými lidmi – komunikovat, komunikovat, komunikovat,“ nabádá Höschl.
Odložená satisfakce
Není to ale jen válka. Negativních věcí, které dopadají na lidi, je víc. Mezi současné neduhy patří rostoucí ceny energií, potravin či služeb. Höschl se opět vrací k psychickému nastavení daného člověka. „To, jak se cítíme, nekoreluje s tím, jak se objektivně máme,“ říká.
„Je to sice nepříjemné, ale jestli není na místě dočasně se uskromnit a satisfakci odložit do budoucna s tím, že když se nyní například zpomalí valorizace důchodů, tak na ni bude i napřesrok i za deset let,“ dává jeden z příkladů.
V souvislosti s odloženou satisfakcí pak Höschl připomíná jeden ze známých pokusů s dětmi. „Když udělají nějaký úkol, tak dostanou nějakou sladkost. A když by vydržely dvě hodiny, aniž by to snědly, tak za ty dvě hodiny dostanou dvě sladkosti. A děti se rozdělily na ty, které si vzaly sladkost hned, a na ty, které dobře věděly, že když si počkají, tak na tom budou lépe. A ukázalo se, že ty děti, které jsou schopné odložené satisfakce, tedy posunout uspokojení svých potřeb, byly v životě úspěšnější,“ dodává v analogii na probíraná vládní opatření, která se v Česku aktuálně navrhují a jsou podle Höschla nevyhnutelná.
