Sto let republiky je také sto lety československého a českého práva a justice – i když v mnoha obdobích byly pod vlivem cizích mocností. Československo při svém vzniku převzalo rakouský právní řád a vlastními předpisy jej stihlo nahradit jen částečně. Pak vývoj zastavily nacistická okupace a následně na dlouhá desetiletí Sověti.
Prvním československým zákonem bylo vyhlášení samostatnosti vlastnoručně sepsané meziválečným šéfem státní kasy Aloisem Rašínem. Ten byl za čtyři roky kvůli své politice zastřelen. Atentát se stal impulsem ke změnám v právu a justici – schválení zákona na ochranu republiky a zřízení státního soudu.
Vůbec poprvé zasedl státní soud proto, aby projednal právě případ Rašínova vraha. V budově dnešního Městského soudu v Praze poslal anarchokomunistu Josefa Šoupala na 18 let do vězení. Šoupal postavil svou obhajobu mimo jiné na tom, že zákon na ochranu republiky a tudíž ani soud neuznává.
„Zákon měl chránit také demokratické uspořádání a územní celistvost státu,“ říká děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kuklík. Ty se však udržet nepodařilo.
Období nacistické okupace pak přineslo rozdělení obyvatel na několik kategorií – občany Říše, protektorátu, Romy a Židy. Na Židy se vztahovaly Norimberské zákony, které je vyloučily z běžného života. „Pro protektorátní občany samozřejmě platily i některé z říšských předpisů a za určitých okolností mohl být protektorátní příslušník postaven i před německý soud,“ vysvětluje Kuklík.
Německý soud odsoudil k trestu smrti například předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše za spolupráci s odbojem. Premiéři z období druhé republiky a protektorátu stáli před soudem i po válce, a to hned čtyři. Národní soud rozhodoval na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše a pod silným politickým tlakem. Komunisté požadovali tresty smrti, soudci to však odmítli.
Po únoru 1948 se politický tlak na soudce znásobil. Podle sovětského vzoru měly vybrané procesy přesně připravený scénář – nejen pro soudce, ale i pro prokurátory a obhájce. Přiznání si Státní bezpečnost vynucovala mučením. Legálnost procesů měl zajistit zákon na ochranu lidově demokratické republiky.
„To, co je podstatné, je ‚gumovost' paragrafů. Na pokus o přechod hranic se dala narazit velezrada nebo špionáž,“ uvádí historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Jaroslav Cuhra.
Od 60. let se typickými paragrafy pro socialistickou justici staly příživnictví nebo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.
A zcela nový originálně český pojem se v právu objevil i po pádu režimu – tunelování, v řeči paragrafů zneužití informací a postavení v obchodním styku. Na začátku 90. let na něco takového nebylo české právo připravené.
Tresty smrti ve velkém začaly po roce 1945
V letech 1918–1989 vynesly československé soudy celkem 1217 rozsudků smrti. Nejvyšší trest byl zrušen v roce 1990 novelou trestního zákona, Listina základních práv a svobod zákaz následně potvrdila na ústavní úrovni.
Prvním člověkem odsouzeným civilním soudem a popraveným v Československu byl 9. ledna 1923 Ludvík Novák, a to za dvojnásobnou loupežnou vraždu. Jako poslední byl 2. února 1989 popraven Vladimír Lulek za vraždu manželky a čtyř dětí.
Za první republiky ale byla z celkem 433 trestů smrti vykonána jen dvacítka. Prezident Tomáš G. Masaryk byl totiž velkým odpůrcem nejvyššího trestu, většině odsouzených proto dal milost. Za protektorátu české soudy přistoupily k trestu smrti jen třikrát, ty německé ale poslaly na smrt tisíce lidí. Například v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha bylo v Mauthausenu 24. října 1942 popraveno téměř tři sta lidí.
Nejvíc trestů smrti Československo provedlo hned po válce. Tehdejší zvláštní lidové soudy za válečné zločiny poslaly na smrt přes sedm set lidí. Za komunistického režimu pak bylo popraveno přes čtyři sta lidí, velká část z politických důvodů.
Takzvané politické trestné činy jako vlastizrada byly druhým nejčastějším důvodem popravy v Československu. Nejvíc trestů smrti padlo za válečné zločiny a kolaboraci. Vraždy jsou až na třetím místě.
Amnestie přetrvala i v republice
Přestože se Československo stalo v roce 1918 republikou, hlavě státu zůstaly některé pravomoci typické pro monarchii – například možnost vyhlášení amnestie. A je tomu tak dodnes.
Celkem čtrnáctkrát vyhlásil amnestii Tomáš Garrigue Masaryk. Ta vůbec první měla narovnat nespravedlnosti rakouské justice a uklidnit společenské poměry. Ze stejného důvodu později první prezident promíjel politické delikty. Podobně rozhodoval i jeho nástupce Edvard Beneš, který po druhé světové válce rušil protektorátní tresty.
Za komunismu se amnestie nejčastěji vázaly k datům nebo výročím významným pro režim. Antonín Zápotocký v roce 1953 po uvolnění poměrů osvobodil přes 15 tisíc odsouzených a čtyři tisíce lidí z uranových dolů.
Když padl Stalinův kult, nechal prezident Antonín Novotný v roce 1960 propustit přes pět tisíc politických vězňů. Společenského očištění se ale nedočkali. Amnestie Ludvíka Svobody z roku 1969 reagovala na srpnové události předchozího léta – měla lidem usnadnit návrat do vlasti. Poslední z pěti amnestií Gustáva Husáka v roce 1989 opět osvobozovala některé politické vězně.
V následujícím roce vyhlásil Václav Havel amnestii plošnou – brány věznic opustilo přes třiadvacet tisíc lidí. Velmi diskutovaný pak byl i krok Václava Klause, který se týkal šesti a půl tisíce odsouzených, zastavil řadu trestních stíhání a zrušil tisíce podmíněných trestů. Nynější prezident Miloš Zeman prohlásil, že se této pravomoci vzdává.
