Na začátku května 1945 byl Adolf Hitler mrtev, kapitulace podepsána a vojska se zastavila. Na pomezí středních a jižních Čech se odehrálo několik masakrů, které měla na svědomí poražená německá vojska. Unikátní fotografické svědectví z této doby uchovává Hornické muzeum v Příbrami. Jeho ředitel Josef Velfl strávil mnoho let tím, aby poskládal mozaiku událostí, které se po konci války seběhly na březích Vltavy v Živohošti. Masakry po válce odhalovali pro pořad Reportéři ČT Přemysl Čech a Jiří Vondráček.
Nacisté i po kapitulaci Německa zabíjeli obyčejné lidi. Snímky, které jsou v Hornickém muzeu v Příbrami, ukazují, jak popravy probíhaly. „Stojí tu popravčí komando, vidíme, že mají polní uniformy SS a tohle jsou v civilu. Ti na ně míří taky,“ ukazuje na fotografii ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl.
Snímek podle něj zachycuje sedm zajatých zábornolhotských občanů, jak stojí v řadě a očekávají ortel smrti. Stojí na protějším břehu Vltavy, asi 40 metrů pod hladinou současné slapské nádrže. Na pravém břehu se totiž nacházel výcvikový prostor SS. Řeka Vltava fakticky tvořila hranici, pro nacisty šlo o klíčové místo pro jejich přesun ke strakonické silnici a k ústupu směrem na jihozápad.
Hranici, na které se nacházel brod a převozní prám, si příslušníci SS střežili do poslední chvíle jako strategický bod pro předpokládaný ústup do amerického zajetí. Když propuklo Pražské povstání, proběhlo i v okolí Živohoště několik akcí proti okupantům. Obyvatelstvo začalo vyvěšovat československé vlajky a 6. května byli zastřeleni dva esesáci na hlídce. Začaly se také organizovat revoluční gardy, například v nedaleké Záborné Lhotě.
„Sedmého května okolo poledního dorazila skupina sedmi zábornolhotských občanů, kteří se zorganizovali do revoluční gardy, do lesa, kde se ukrývali a sledovali situaci v obci Chotilsko, kam mezitím dorazili příslušníci komanda SS a pohrozili obyvatelům, že pokud nevydají ty, kteří způsobili sabotáž na přívozu v Živohošti, tak že stihne obec Chotilsko podobný trest jako Lidice nebo Ležáky,“ popisuje Velfl.
Prám, kterým se přepravovala německá vojenská technika přes Vltavu, totiž někdo záměrně pustil po řece. V ten moment se z nedalekého lesa ozval výstřel, který oddíl revoluční gardy prozradil. Esesáci nařídili místním, ať donutí odbojáře, aby se vzdali a odevzdali zbraně, což byly dvě lovecké pušky a několik pistolí. Sedm mužů ze Záborné Lhoty zajali a vedli na Živohošť.
Podle ředitele hornického muzea je zajímavé, že právě fotografie odhalují vrahy, tedy některé členy komanda SS v polních uniformách, ale na jiných snímcích jsou i muži, kteří rovněž mají v rukou karabiny, a ti jsou v civilu. Jiné fotografie zase ukazují, že dírou v plotě podle ředitele muzea táhli vojáci mrtvoly k řece a snažili se pak těla strčit do Vltavy.
Místní farář měl fotografie u sebe
Fotografie po válce skončily u místního faráře Josefa Semráda. Ten okolnosti jejich vzniku nikdy nevysvětlil, ale je pravděpodobné, že je pořídili sami esesáci a předali mu je, anebo donutili pátera Semráda, aby průběh tragédie fotil sám.
„Vnímáme to rovněž tak, že to měl být trest nejenom za ty akce, které se zde odehrály, ale zároveň trest i ve vztahu k páteru Josefu Semerádovi, který byl duchovním pastýřem tohoto regionu a stanul nakonec v čele národního revolučního výboru. Takže hitlerovci se chtěli pomstít i tímto způsobem,“ uvedl ředitel muzea.
Březnice
Německé jednotky zabíjely také v Březnici. „Ze spojeneckých armád sem přijela jako první 7. května americká armáda, poté 10. května se zde setkala s armádou sovětskou, nicméně protože Březnice již ležela severně od demarkační čáry, tak se Američané museli stáhnout a sovětský průzkum se také vrátil ke svým mateřským jednotkám. Toho desátého sem začaly proudit jak ustupující jednotky vlasovců, tak také prchající jednotky německé,“ popsal historik Tomáš Jakl.
Revoluční garda pod velením štábního kapitána Josefa Lipanského postavila podle ředitele muzea barikádu. Předpokládala, že tím zabrání příjezdu hitlerovců do Březnice. „Bohužel došlo k opačné reakci, hitlerovci poté, co překonali tuto bariéru, vnikli do nejbližších domů a toho 10. května 1945 povraždili celkem třináct civilních obyvatel včetně ženy v osmém měsíci těhotenství Marie Švankmajerové. Ta paradoxně přijela těsně předtím z Prahy ke svým příbuzným, aby v klidu porodila, a vlastně si sem přijela pro smrt,“ řekl Velfl. Všech třináct obětí březnického masakru je pochováno na zdejším hřbitově.
Hitlerovci mu vydloubali oči, uřezali uši a nos
Osada Slivice jižně od Prahy byla další místem, kde němečtí vojáci zabíjeli. „Jejich velitel, generál Carl von Pückler-Burghauss nechal vybudovat v tomto místě opěrný bod, ve kterém chtěli vzdorovat předpokládanému útoku sovětské armády, ale zároveň chtěli využít tento čas k dalšímu vyjednávání s Američany, protože si slibovali, že se jim třeba podaří přesvědčit Američany, aby je vzali do zajetí,“ vysvětlil ředitel muzea.
Informace se dostala k příbramské partyzánské skupině Smrt fašismu. Její příslušníci postupovali ve třech skupinách proti Němcům, které chtěli přesvědčit, aby se vzdali. Ještě než stačili s Němci navázat kontakt, ti na ně začali pálit. Jeden z automobilů dostal přímý zásah minometnou střelou. Ostatní bojovníky skosila palba z kulometů. Celkem tu položilo svůj život sedmnáct Čechů.
„Miroslav Malý s Josefem Molcarem zde padli. Byli to švagři. Jejich těla byla brutálně zohavena. Například Josef Paul šel vyjednávat jako parlamentář. Poté, co ho hitlerovci zajali, tak mu zaživa bajonetem vydloubali oči, uřezali uši, nos a poté ho dorazili. Co jméno, to hluboký příběh. Kromě toho zde hitlerovci terorizovali i místní civilní obyvatelstvo,“ popsal ředitel příbramského muzea.
Pavel Nekl, starosta obce Milín, kde se Slivice nachází, zdůraznil, že je nutné připomínat dalším generacím, co se v osadě odehrálo. „Jaké tady bylo utrpení. To nám připomínají památníky a pomníčky, které se nacházejí v okolí Milína a Slivice,“ řekl.
Boje a teror vůči civilistům v době, kdy už měl v Evropě vládnout mír, si ve středních a jihozápadních Čechách vyžádaly desítky obětí českých občanů. Padlo tu na tisíc německých vojáků a šest tisíc jich skončilo v sovětském zajetí na Sibiři. Někteří až na deset let. Jejich velitel Carl von Pückler-Burghauss spolu s pobočníkem a tlumočnicí si u Čimelic dobrovolně vzali život. Konflikt znamenal také smrt několika desítek sovětských vojáků. Poslední výstřely se ozvaly ještě nad ránem 12. května. Válka v Evropě pak definitivně skončila.
