Cleveland/Praha – Červená – bzzz – zelená. Tímto způsobem začal 5. srpna 1914 řídit dopravu první elektrický semafor na světě, který vznikl v americkém Clevelandu. Nebyl to zcela první silniční semafor, již dříve se používaly jiné způsoby ovládání světelné signalizace, přesto ale znamenal přelom. Elektrické semafory jsou dnes klíčovým bezpečnostním prvkem, ale místy výrazně ovlivnily i kulturu a tvář měst.
První elektrický semafor stál od roku 1914 na křižovatce clevelandské Euclid Avenue a Východní 105. ulice. Jeho prostřednictvím řídil dopravu policista, rozdíl pro něj tak spočíval především v tom, že nemusel stát uprostřed křižovatky. Od dnešních zařízení se clevelandský „prasemafor“ lišil tím, že měl pouze dvě barvy. „Používal pouze dvoubarevnou soustavu, to znamená červenou a zelenou a chyběla tam důležitá žlutá. Aby nedostatek žluté překonali, byl tam bzučák. Ten upozornil na to, že se bude měnit signál,“ popsal vedoucí Ústavu dopravních systémů Fakulty dopravní ČVUT Pavel Přibyl.
Tři světla i inteligentní řízení dopravy
Vývoj moderních semaforů, který začal v centru města ležícího na břehu Erijského jezera, pokračuje dodnes. Prvním velkým mezníkem přitom byl již rok 1918, kdy se v New Yorku objevil první tříbarevný semafor. Je pozoruhodné, že klíčové kroky ve světelném řízení silniční dopravy učinili Američané, přestože zcela první pokus proběhl jinde. „Vůbec první světelná signalizace byla v Anglii už v roce 1868. Bylo to, aby poslanci mohli přejít z budovy parlamentu do Westminsteru. To bylo ale plynové, tam se pouštěl plyn do červené lucerny. Bohužel to za rok explodovalo,“ upozornil Pavel Přibyl. To, že v Evropě rozvoj semaforů nepokračoval, přičítá prudkému rozvoji automobilismu na druhé straně Atlantiku. „Bylo nutné křižovatky nějakým způsobem řídit,“ poznamenal.
V Evropě se ale semafory brzy rozšířily také a již v roce 1927 vznikl v Anglii první automatizovaný semafor. Řízení křižovatek bez obsluhy se ale začalo významně rozšiřovat až později, když vznikly systémy umožňující semaforům reagovat na provoz. „Semafor sleduje odstupy vozidel. Pokud jsou dál od sebe, tak se zkracuje zelená. K tomu došlo až v 60. letech,“ řekl Pavel Přibyl. Rok 1927 je významný také pro dějiny československé světelné signalizace, protože tehdy začal fungovat první tuzemský semafor – stalo se tak na křižovatce pražských ulic Havlíčkova, Dlážděná a Hybernská, první okamžiky živě zprostředkoval posluchačům Československého rozhlasu sportovní redaktor Josef Laufer.
Kulturními symboly jsou hlavně semafory pro chodce
Po sto letech vývoje jsou semafory všudypřítomné a občas i přesahují pouhý dopravněbezpečnostní rozměr. Zejména semafory pro chodce jsou občas jedním ze symbolů města. Svérázem může být i přidání oranžové, která u signalizace pro chodce běžná není (např. v Düsseldorfu). V amerických městech nahrazuje stojícího panáčka červený symbol dlaně, vyskytují se také semafory, kde jsou místo panáčků nápisy „walk“ (jdi) a „don't walk“ (nejdi). V novozélandském Aucklandu jsou animovaní „chodící“ zelení panáčci a v Berlíně se z panáčka stal jeden z nejznámějších symbolů města.
Tzv. Ampelmann s kloboukem a v červené verzi s roztaženýma rukama byl zprvu na východoněmeckých (nejenom východoberlínských) semaforech, po sjednocení se však rozšířil i do západní části, především však ovládl celý Berlín. Stal se z něj obdobný symbol rozdělení a spojení města a celého Německa jako Checkpoint Charlie nebo Braniborská brána. V rámci rovnosti pohlaví vznikly také semafory, kde je na rozdíl od Ampelmann (tedy semaforového muže) Ampelfrau (semaforová paní). Obdobně se tématu semaforů a genderu zhostily také úřady ve španělském městě Jaén, na němž mají obě postavičky (zelená i červená) sukni, přičemž za červenou postavou v sukni se „schovává“ osoba v kalhotách.
