Sociální demokracie vychází ze sněmovních voleb s nejhorším výsledkem od okamžiku, kdy jí v roce 1993 začal předsedat Miloš Zeman. Letitý hegemon tuzemské levice, který v České republice vládl dvanáct z uplynulých pětadvaceti let, získal ve volbách podle předběžných výsledků pouhých 15 mandátů. V nové sněmovně tak strana s oranžovou růží ve znaku přijde o většinu svého dosavadního vlivu.
Jenom čtrnáct dní poté, co Bohuslav Sobotka kvůli stále padajícím stranickým preferencím opustil vedení strany a funkci celorepublikového volebního lídra přenechal šéfovi tuzemské diplomacie Lubomíru Zaorálkovi, představila ČSSD v Lidovém domě nové logo.
Šlo o variaci tradičního emblému oranžové růže, jejíž okvětní plátky se tentokrát uzavřely do bílého čtvercového výřezu. A zatímco kritici sociálních demokratů posměšně hovořili o hlávce zelí, ministr zahraničí a letitá tvář strany na severu Moravy, který měl stranu zvednout z preferenčního dna, mluvil o „obrněném transportéru“, který budou straníci „přes léto chystat v kůlně, aby v září prorazil“.
Aktuální výsledky ovšem ukazují, že obrněnec prorazit nedokázal. A že tah Zaorálkem, jehož jadrná bodrost měla v kampani konkurovat lidové tváři Andreje Babiše a v ideálním případě oslovit voliče stejně, jako si část Britů získal letitý harcovník tamních labouristů Jeremy Corbyn, nevyšel.
Pro sociální demokracii se v hlasování vyslovilo 7,27 procent voličů. A to už přitom Lidový dům bolel násobně vyšší výsledek z roku 2013. Tehdy sice vyhráli, 20,45 procenta hlasů ale představovalo nejslabší zisk, který si kdy vítěz tuzemských voleb připsal, a část stranického vedení spolu s prezidentem Milošem Zemanem dokonce pod Bohuslavem Sobotkou rozhoupala předsednické křeslo.
V jistém ohledu šlo dokonce o otcovsko-synovský souboj. I když totiž historie českých socialistů sahá až k dělnickému hnutí z předminulého století, „otcem zakladatelem“ jejich porevoluční politické síly byl právě současný prezident – a díky jeho charismatu se do sněmovny před lety dostal i samotný Sobotka.
Sólo pro Zemana
Do dolní komory vstoupila sociální demokracie poprvé ve volbách 1992, tehdy ještě pod vedením amerického exulanta Jiřího Horáka, její reálný vliv na dění v republice byl ale minimální. Změna politického stylu – i síly – přichází teprve ve chvíli, kdy se vlády nad stranou ujal v únoru následujícího roku prognostik Miloš Zeman.
Politik proslulý svými říznými bonmoty i záští k mediální scéně zvolil tvrdě opoziční styl k tehdejšímu hegemonu českého veřejného života, občanské demokracii Václava Klause. Zřejmě nejznámějším příkladem je výrok, že sociální demokraté budou „své stranické knížky vázat do kůže členů ODS“, který pronesl po vítězství v předčasných volbách před devatenácti lety.
Že se strana z Lidového domu stává hlavní silou na tuzemské levici, ovšem prokázaly už volby o dva roky dříve, ve kterých ČSSD po intenzivní kampani, jejímž symbolem se stal volební autobus přejmenovaný na Zemák, získala jednašedesát křesel a stala se druhou nejsilnější partají po ODS.
Stranickému šéfovi se navíc podařilo rozšířit členskou základnu, když do sociálnědemokratických řad integroval značnou část levicové scény. Pod logem rozkvetlé růže (v té době ještě červené) naráz zasedli bývalí komunisté, stoupenci moderní levice i latentní nacionalisté. Sám Zeman ostatně prohlašoval, že xenofobní a populističtí Sládkovi republikáni jsou jen „zdivočelí sociální demokraté“.
Tento nesourodý názorový mix skrytý pod střechou strany práce a nízkopříjmových skupin obyvatelstva měl sociální demokracii v budoucnu způsobit řadu vnitrostranických střetů a komplikací. Posílená a sebevědomá formace však zároveň v roce 1998 dokázala poprvé vejít do Strakovy akademie předním vchodem.
Kontroverzní tah
Pod premiérstvím ambiciózního Miloše Zemana Česko poprvé v moderní historii získalo menšinovou vládu, současně ale ztratilo část svých porevolučních ideálů o správě země. Aby totiž mohl Zeman a jeho ministři ve Strakově akademii vůbec usednout, uzavřela ČSSD se svým občanskodemokratickým rivalem opoziční smlouvu – fakticky tichou koalici.
Úmluva, která s sebou nesla i nepsaný pakt o dělbě vlivu ve státě a rozpoutala mimo jiné vánoční krizi v České televizi, podle mnoha politologů narušila demokratické standardy republiky. Novinář Jindřich Šídlo má za to, že způsobila i pokles důvěry v politiku, který se dodnes projevuje na výši volební účasti.
„Ještě v roce 1998 svůj hlas odevzdalo 74 procent voličů, jen o dvě procenta méně než při předchozím hlasování v roce 1996,“ napsal ve svém nedávném komentáři pro Český rozhlas Plus. „V roce 2002 nás náhle bylo jen 58 procent. To je prosím rozdíl šestnácti procent. A hlavní důvod se jmenuje ‚opoziční smlouva‘, která Čechy vyvedla z prvotního nadšení, že volby jsou tu od toho, aby se v nich rozhodovalo mezi politickými protivníky.“
Jednobarevná vláda ČSSD si nicméně připisovala i pozitiva: Ukončila bankovní socialismus, když realizovala privatizaci bank, a završila tak Klausem nastartovanou transformaci zdejší ekonomiky. A protože samotný Zeman ještě před koncem vládního mandátu oznámil, že do dalších voleb už stranu nepovede, mohla sociální demokracie pod vedením Vladimíra Špidly vrátit do hry pravolevý střet a obhájit vítězství i v následujícím hlasování.
Čtyřleté turbulence: Hrad, Špidla, Gross a Paroubek
Mandátová čtyřletka započatá rokem 2002 ale pro vnitřní život Lidového domu představovala snad to nejturbulentnější období v porevoluční historii. Někdejší stranický šéf, formálně na odpočinku v Novém Veselí, v lednu 2003 souběžně s Václavem Klausem zaútočil na uvolněný post prezidenta republiky. Část spolustraníků ho ale v tajné volbě odmítla podpořit, zhrzený Zeman opustil Pražský hrad vedlejším vchodem – a jeho neúspěšná kandidatura na prezidentský úřad měla sociální demokracii poznamenávat ještě o deset let později.
V čele strany se navíc dlouho neudržel ani Vladimír Špidla, který sice Česko na jaře 2004 dovedl do Evropské unie, z předsednického postu se ale tentýž rok poroučel kvůli debaklu ve volbách do Evropského parlamentu (k čemuž vedení partaje pobízel i Zeman, jenž Špidlu řadí ke zrádcům ze Španělského sálu).
Předsednický post v tu chvíli obsadil Stanislav Gross, Zemanův někdejší favorit označovaný za korunního prince strany, který se stal také nejmladším premiérem v dějinách. V křesle ministerského předsedy ale vydržel pouhých osm měsíců, protože nedokázal adekvátně vysvětlit koupi barrandovského bytu, na který jeho poslanecký plat nemohl stačit.
Grossovy nevěrohodné argumentační vytáčky korunované prohlášením, že původ jeho majetku je „křišťálovější než křišťál“, dnes představují jeden z největších politických skandálů v porevolučních dějinách. ČSSD způsobily dramatický propad preferencí a zemi po necelém roce uvrhly do další ústavní krize.
Protože s rezignací premiéra automaticky padá celý kabinet, musel se v dubnu 2005 opakovat scénář, kterým si trojkoaliční vláda ČSSD, lidovců a Unie svobody prošla už po Špidlově odchodu. Do čela vlády i poškozené sociální demokracie se tentokrát postavil Jiří Paroubek (o řízení ČSSD neúspěšně usiloval už v souboji se Zemanem počátkem 90. let), a rázným konfrontačním stylem, který se snažil voliče alarmovat před možnými negativními dopady pravicové vlády, dokázal pro znevěrohodněnou stranu ve volbách získat dvaatřicet procent hlasů. Vítězní občanští demokraté měli jen o tři procenta víc.
Utrpěná vítězství
Během tříletého pobytu v opozici sice Paroubkova ČSSD svedla díky kampani proti zdravotnickým poplatkům ovládnout všechna krajská hejtmanství, rozhodující hlasování pro ni ale neskončilo pozitivně. Když nechala padnout vládu uprostřed evropského předsednictví, aniž by nabídla adekvátní alternativu, a správy země se ujal Fischerův úřednický kabinet, přišel Paroubek i o potřebný předmět kritiky. Voliči ho navzdory očekávání nechali vyhrát jen s nízkým ziskem dvaadvaceti procent hlasů.
Pobyt v opozici se prodloužil o další volební období, tentokrát už pod vedením Bohuslava Sobotky. Nestabilní vláda Petra Nečase zmítající se ve vnitrokoaličních půtkách a souběžná hospodářská krize tentokrát preferencím ČSSD přály. Když se v březnu 2013 oranžoví scházeli na sjezdu v ostravské hale Gong, předpovídaly jim agentury i třicetiprocentní zisky. Pád Nečasova kabinetu a sestavení prezidentské vlády ale zopakovaly tři roky starý scénář a ČSSD dokázala v předčasných volbách získat jen necelých jednadvacet procent hlasů.
A třebaže Miloš Zeman už coby prezident nabízel sociálním demokratům na ostravském sjezdu své přátelství, ještě v den voleb přijal část stranického vedení na tajné schůzce v Lánech. Účastníci se následně pokusili Bohuslava Sobotku (jednoho z těch, kteří měli stát za Zemanovým neúspěchem v roce 2003) z předsednického postu sesadit.
Jízda na tygrovi
Sobotkovi se sice podařilo vnitrostranickou krizi ustát a dokonce stanout v čele trojkoaličního kabinetu netradičně složeného z lidovců a miliardářského hnutí Andreje Babiše, český tisk ale už tehdy předpovídal, že politika, jemuž mnozí vytýkali jistou prkennost, čeká v následujících letech „jízda na tygrovi“.
Andrej Babiš totiž od vymezování se proti zavedeným politickým stranám neupustil ani v momentu, kdy se stal vicepremiérem a ministrem financí. Pokračoval ve své protestní kampani, třebaže na umírněnější úrovni. Souběžně s tím hnutí ANO svedlo během jediného volebního cyklu vyměnit elektorát a původní podporu od rozčarovaných voličů pravice nahradit hlasy komunistických a sociálnědemokratických voličů. To ostatně ukázaly i poslední krajské volby, kde mandáty získané hnutím ANO kopírovaly ztráty, jež evidovali v Lidovém domě i v ulici Politických vězňů.
Do kondice ČSSD se navíc propsaly důsledky lánské schůzky a ideové ukotvení stranického předsedy. Sobotkovy stoupence totiž spojují modernizační, proevropské tendence a představa o ČSSD jako liberální levici západního střihu. Mezi nejvýraznější tváře tohoto proudu patřil bývalý šéf vládních legislativců Jiří Dienstbier nebo ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová.
Křídlo bližší Pražskému hradu naopak představuje spíše tradicionalistickou, „odborářskou“ linku sociální demokracie, jež se soustřeďuje zejména na národní problémy a otázky práce, a tematicky je tak blíž voličskému jádru. Protože se jeho výrazní představitelé – Jiří Zimola nebo Zdeněk Škromach – zúčastnili schůzky v Lánech, přišli v následujících letech o možnost ovlivňovat stranické směřování.
Sjezdy totiž vždy zvolily předsednictvo podle Sobotkových představ. V době, kdy na voličskou bázi ČSSD zacílila efektivní kampaň hnutí ANO, se tak sociální demokracie ale od svého zázemí s ambicí modernizace paradoxně odkláněla a obrat přišel až po krajských volbách. Sám Sobotka sice krátce zvažoval zacílit na liberální voličstvo odpovídající elektorátu Pirátů, strana se ale nakonec obrátila k základně.
Strana po vzoru odborářských požadavků začala volat po konci levné práce, čili nedostatečných platů tuzemských zaměstnanců, ministr vnitra Milan Chovanec, v kampani poměrně upozaděný, pracoval s národoveckou kartou a vymezováním se vůči Bruselu. Současný volební výsledek ovšem ukazuje, že tento tematický obrat Lidovému domu už nepomohl.
