V polovině října 1989 se disidenti z různých opozičních skupin sešli na pískovišti. Na „bábovičky“ je pozvala Společnost za veselejší současnost, aby happeningem „Každý na svém písečku“ pomohla urovnat rozdílné názory a napomohla tak společnému postupu proti režimu.
Před 30 lety si disidenti hráli „každý na svém písečku“
Před 30 lety si disidenti hráli na písku (zdroj: ČT24)
Společnost za veselejší současnost byla jednou z opozičních iniciativ, které na konci osmdesátých let působily v tehdejším Československu. Proti režimu se postavila nadsázkou a vtipem. Pořádala například „běh třídou Politických vězňů za politické vězně“ s mottem „Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás!“.
Společnost stála také za zásahem Veselé bezpečnosti, kdy její členové v přilbách z melounů a s obušky ze salámů a okurek rozháněli nic netušící lidi v centru Prahy.
„Olgo, mohl by jít Václav na písek?“
Akcí „Každý na svém písečku“ reagovala společnost na neshody v opozici. Na dětské pískoviště v Libni dorazili Jiří Gruntorád, Petr Placák, Hana Marvanová a také Václav Havel.
„Vzpomínám si, jak jsme k němu přijeli domů, on měl u sebe zrovna nějaké zahraniční novináře, tehdy u něj pořád někdo byl, a my jsme se ptali: ‚Olgo, prosím vás, mohl by jít Václav s námi na písek?‘ Olga se přísně podívala na hodinky a řekla: ‚Dobře, ale za hodinu ať je zpátky‘,“ popsala pro revue Dějiny a současnost pozvání budoucího prvního českého prezidenta herečka Bára Štěpánová, která recesisticko-občanskou iniciativu spoluzaložila.
Neshody vznikly zhruba dva měsíce před happeningem, kdy Havel kvůli obavám z násilného střetu varoval před účastí na demonstraci k výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Považovali jsme to za takovou malou kudličku do zad,“ přiznává Petr Placák, tehdy člen hnutí České děti. Na demonstraci k dalšímu republikovému výročí 28. října ale podle jeho slov už opozice díky společnému hraní na písku vystupovala jednotně.
Jednotně skončily i pískové výtvory. Na závěr akce je organizátoři nechali zasypat. Symbolicky tak vyjádřili opoziční sounáležitost. Pod nánosem skončila i babylonská věž, kterou vytvořil Havel. „Je v tom určitá metafora, jak si ji vyložíte, je vaše věc. Já bych upozornil jenom na jeden detail, že to je zatím nejvyšší stavba na tomto pískovišti,“ komentoval tehdy v nadsázce svou stavbu.
Rozhovor pro Krátký film po dlouhé době
Zasypání svého díla ale už neviděl. Z pískoviště musel odejít dříve i proto, že stejný den čekal filmaře z Krátkého filmu Praha, jehož ředitelem byl paradoxně tehdy syn nejvyššího stranického funkcionáře Lubomír Jakeš. „Tisk, nepočítám-li samizdatový, mě neoslovil devatenáct, možná dvacet let. Takže je to pro mě pochopitelně trošku nezvyklé,“ podivuje se na záznamu Havel.
Oficiální státní studio kromě rozhovoru s disidentem natočilo i trvalé stanoviště StB v maringotce pod Havlovými okny. Záběry měly sloužit pouze archivu, na veřejnost se dostaly až po pádu režimu. Do něho tehdy zbývalo už jen pár týdnů.