Esej s filozofickým a politologickým dosahem. Politický manifest. Hold myšlenkovému odkazu Jana Patočky. Výklad toho, co znamenalo disidentství v post-totalitních režimech zemí bývalého sovětského bloku. Rozsáhlé pojednání o stavu a perspektivách československé společnosti druhé poloviny 70. let. Tím vším je Moc bezmocných, působivý text, který Václav Havel sepsal na Hrádečku na podzim roku 1978, tedy necelé dva roky poté, co spatřilo světlo světa Prohlášení Charty 77.
Havlova proslulá esej. Životem v pravdě se bezmocní mohou zbavit své bezmoci
„Moc bezmocných reagovala na situaci po zveřejnění Charty 77 a následné vlně pronásledování prvních signatářů. Esej se pokusil vysvětlit smysl této činnosti, protože tehdy mnoho lidí říkalo, že se nedá nic změnit, že moc je tak silná, že proti ní vystoupit znamená sebezničení. A Václav Havel se snažil ukázat, že i ti zdánlivě bezmocní mohou změnit situaci už jen tím, že ji pravdivě pojmenují a vystoupí z komedie, kterou byli nuceni hrát jako občané totalitního státu,“ říká filosof a politolog Daniel Kroupa, jeden ze signatářů Charty 77.
„Esej vznikl ve chvatu a původním záměrem bylo napsat pouze úvod k československo-polskému disidentskému sborníku, což se uskutečnilo jen částečně. Přesto je pozoruhodně promyšleným textem,“ přibližuje Kroupa okolnosti vzniku díla a dodává na jeho adresu: „To půvabné na něm je, že velmi nenásilným a srozumitelným způsobem vykládá myšlenky, které mají dalekosáhlý filozofický a politologický dosah.“
Václav Havel, Marta Kubišová a Jacek Kuroň
Že je člověk ‚disidentem', se obvykle dozvídá a uvědomuje si to, až když už jím dávno je; toto postavení je důsledkem jeho konkrétních životních postojů, vedených úplně jinými motivy než získat takový či onaký titul.
„Východní Evropou obchází strašidlo, kterému na Západě říkají ‚disidentství'.“ Těmito slovy začíná. Autor zde s notnou dávkou ironie parafrázuje Komunistický manifest Karla Marxe a Bedřicha Engelse. „V Moci bezmocných si Havel klade za cíl definovat jev ‚disidentství', jeho ‚ideologii', či naopak její absenci,“ tvrdí Michael Žantovský v knize Havel.
Podle Johna Keana, který byl v polovině 80. let editorem prvního anglického vydání Moci bezmocných (vyšla ve sbírce esejů pod názvem „The Power of the Powerless: Citizens Against the State in Central-Eastern Europe“), bylo bezprostředním cílem textu „vysvětlit význam Charty 77 jejím (potenciálním) příznivcům v Československu a dodat odvahu protivníkům pozdního socialismu v ostatních zemích sovětského bloku“.
Nutno poznamenat, že esej se v pozdějších letech, kdy došlo na jeho překlad do dalších jazyků, stal inspirativním čtením pro perzekvované odpůrce různých totalitních a autoritářských zřízení. Pomáhal snášet mnohá příkoří a represe vůdčí postavě barmské opozice a nositelce Nobelovy ceny míru Do Aun Schan Su Ťij nebo disidentům v Bělorusku, na Kubě, v Jižní Americe, Íránu a ohlas měl i během tzv. arabského jara.
Moc bezmocných byla jedním ze zásadních textů, který pomohl Západu pochopit, co se ve skutečnosti dělo za železnou oponou.
Mezi intencemi post-totalitního systému a intencemi života zeje propast: zatímco život směřuje k pluralitě, k pestrobarevnosti, k nezávislé sebekonstituci a sebeorganizaci, prostě k naplnění své svobody, post-totalitní systém vyžaduje naopak monolitičnost, uniformitu, disciplínu.
Významnou část eseje tvoří analýza post-totalitního systému panujícího v normalizačním husákovském Československu, v němž komunistické elity požadují po řadových občanech, aby pomocí rituálů – např. vyvěšováním plakátů s heslem „Proletáři všech zemí, spojte se “ – demonstrovali svou loajalitu vůči moci.
Obzvláště se Havel věnuje specifické a do určité míry zrůdné funkci ideologie. „Ideologie – jako onen ‚alibistický' most mezi systémem a člověkem – zakrývá propast mezi intencemi systému a intencemi života; předstírá, že nároky systému vyplývají z potřeb života; je to jakýsi svět ‚zdání', který je vydáván za skutečnost,“ píše se v eseji.
Život v pravdě
Podle Havla je život sloužící ideologii „životem ve lži“. „Člověk… nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní a v ní. Už tím totiž stvrzuje systém, naplňuje ho, dělá ho, je jím,“ zdůrazňuje v Moci bezmocných.
Proti tomu staví schopnost lidí „žít v pravdě“ čili říkat nahlas, co si myslí, solidarizovat se spoluobčany, tvořit tak, jak chtějí, a chovat se prostě v souladu se svým „lepším já“.
Michael Žantovský interpretuje tuto schopnost hlásit se ke své autentické identitě jako „jadernou zbraň, která dává moc bezmocným. A jakmile už systém není schopný vynutit od svých občanů rituální stvrzení, jeho ideologická fasáda se hroutí jako pouhá lež.“
Věnováno Patočkovi
Daniel Kroupa v tomto směru připomíná, že koncept „života v pravdě“ navazuje na myšlenkovou tradici Emanuela Rádla a Jana Patočky (právě jemu Havel celý text věnoval). „Na Masaryka pak navazuje tento esej myšlenkou každodenní drobné práce, kterou člověk musí odvést dříve, než může přistoupit k nějaké větší změně situace. To se, myslím, v plném rozsahu potvrdilo v roce osmdesát devět,“ podotýká vysokoškolský pedagog z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
Podle jeho názoru má Moc bezmocných jednoznačný přesah i pro dnešní dobu. Poselství, které v sobě nese, vzkazuje lidem, aby se nejen o veřejné věci zajímali, ale aby se je snažili především pravdivě poznat. „Bez těch ideologických brýlí, které už dnes sice nevnucuje komunistická totalitní propaganda, ale propagandy jednotlivých politických stran a dalších hnutí. Stále a znovu je ten jazyk, kterým popisujeme situaci, manipulován – a to bylo právě téma Václava Havla, že je třeba se z této manipulace vymknout a dívat se na věci vlastníma očima,“ uzavírá Kroupa.
GALERIE
Vzpomínky na Havla