Policii se ozvali první svědci útoku z pražského metra. Na začátku června ve stanici Muzeum tři mladíci brutálně napadli muže, ten skončil s vážným poraněním v obličeji v péči záchranářů. Lidé mu nepomohli ani nezavolali policii. Při pátrání po útočnících můžou pomoct výstupy z kamer, které dění v metru zachycují ve vysoké kvalitě. Hledaným hrozí až tři roky vězení. Kolem případu se znovu zvedla debata o tom, jak se v takových situacích zachovat.
Osmatřicetiletý muž podle policie okřikl skupinu mladíků a následovala potyčka. Ve chvíli, kdy už spor zdánlivě končí, dostává muž několik ran pěstí a padá na zem. Jeden z agresorů ho poté ještě kope do obličeje. Následně mladíci nasedli do metra a ujeli. Nikdo z přítomných lidí pomoc nezavolal.
Policisté ve čtvrtek zveřejnili fotografie útočníků. Stále pátrají nejen po nich, ale také po svědcích. „Díky medializaci celého případu se na linku 158 sešlo několik oznámení, které v současné době prověřují kriminalisté. Na celém případu je zarážející, že ačkoliv byl peron plný lidí, napadenému nikdo nepomohl,“ říká mluvčí pražské policie Jan Rybanský.
Co má veřejnost dělat při útoku, radí policisté v kampani, kterou spustili začátkem měsíce. „Přestože tady máme svědka události, který pravděpodobně viděl i celý průběh a pochopil, že ten člověk s tím nemá nic společného, chová se absolutně netečně. Žádná reakce. Naopak vidíme, že kdo přibíhá na pomoc je žena,“ rozebírá událost Ladislav Beránek, preventista ředitelství pražské policie a spoluautor kampaně.
Zda aktivně zasáhnout, by podle policie měl každý dobře zvážit. Pomoci ale může tím, že co nejdřív zavolá na tísňovou linku. „Poodstoupit někde za roh, vytáhnout telefon a zatelefonovat. Stačí, když útočníkům řeknu: Už sem jedou policajti! A oni v tenhle okamžik většinou zastaví a nebo z místa dokonce okamžitě zmizí. Tady šlo o to, že na tísňovou linku nikdo nezatelefonoval,“ říká Beránek.
Největší naději na úspěch při přímé pomoci má podle Ladislava Beránka buď ten, kdo má fyzickou převahu, anebo umí rychle získat spolupráci přítomných – třeba pohledem nebo gesty.
DP chce kamery modernizovat
O útoku se policisté dozvěděli až od lékařů, kteří zraněného muže ošetřovali. Neupozornil na něj ani nikdo ze zaměstnanců metra, přestože se vše odehrálo pod kamerami. Záznam toho, co se děje, pořizuje dopravní podnik ve všech 61 stanicích pražského metra 24 hodin denně.
„Pokud se stane nějaká událost, tak jsme schopní ji 7 dní zpětně dohledat,“ vysvětluje mluvčí dopravního podniku Aneta Řehková. K dohledu nad kamerami má přístup jak personál příslušné stanice, tak jednotlivé dispečinky dopravního podniku (nejen metra) a příslušné útvary státní a městské policie, uvádí Řehková.
Podle bezpečnostního experta Andora Šándora, který nově dopravnímu podniku radí s bezpečností, to ale nestačí. „Stanice pražského metra jsou stavěny tak, že většina z nich je na sloupech a ty znemožňují přehled. Z hlediska významu pražského metra jsem si jist, že by na stanicích měla po celou dobu provozu hlídkovat Policie ČR včetně městské policie,“ říká.
Kromě toho, že chce dopravní podnik kamerový systém ještě v letošním roce zmodernizovat, uvažuje i o tom, že by požádal o zvýšení přítomnosti policie v metru. „Inspirovali jsme se v Belgii, kde v Bruselu existuje drážní policie, která může reagovat. My bychom to chtěli projednat s ministerstvem vnitra a s politickou reprezentací, aby došlo k úpravě zákona,“ uvedl ředitel dopravního podniku Martin Gillar. Bezpečnostní dispečink by také měl ještě do konce letošního roku začít pracovat 24 hodin denně.
- 2. 8. 2002 – vražda policisty
Nejtragičtější útok se odehrál před patnácti lety ve stanici Muzeum. Rus Alexandr Kručinin hodil do kolejiště granát a začal kolem sebe bodat nožem připevněným na tyči. Na odpor se mu postavil pětašedesátiletý muž, útočník ho vážně zranil. Potom zabil policistu, který se snažil zasáhnout. Motiv útoku zůstal nejasný. Kručinin ve vazbě spáchal sebevraždu. - 12. 3. 2015 – pořezání cestujícího ve vagonu
Dvaadvacetiletý Slovák před dvěma lety nastoupil do metra na Palmovce. Ve vagonu, kde nebyly kamery, během jízdy pořezal na krku jiného cestujícího. Na další stanici vyběhl z metra. Krvácejícímu muži zachránili život přivolaní zdravotníci. Podobu útočníka policie zveřejnila v médiích, po řadě oznámení ho dopadla druhý den. Od soudu odešel s devítiletým trestem. - 23. 9. 2012 – bitka fotbalových fanoušků
V metru došlo několikrát k napadení celou skupinou agresorů. Třeba před pěti lety šestice fanoušků fotbalové Slavie zaútočila na dvojici mladých sparťanů. Pachatelé dostali podmíněné tresty a mnohaletý zákaz vstupu na stadion.
S počtem lidí klesá šance, že někdo pomůže
Čím víc lidí je kolem útoku, tím menší může paradoxně být šance, že někdo pomůže. Lidi totiž spoléhají, že zasáhne někdo jiný – to je jeden ze závěrů, ke kterým při zkoumání podobných situacích došli psychologové.
„Bylo to agresivní, zbabělé, brutální, životu nebezpečné,“ hodnotí vedoucí katedry psychologie z Masarykovy univerzity Zbyněk Vybíral. Odpovědět na otázku, proč se řada lidí chová nezúčastněně, přesně nemůže. Motivace lidí při takových incidentech jsou různé – od strachu, špatného odhadnutí situace, po opravdový nezájem. Na záběrech se zdá, že nejblíže byl muž v červeném triku.
„Mohlo to být tak, že o tom vůbec nepřemýšlí, že na sto procent myslí na něco jiného. Dívá se do mobilu nebo do tabletu. Nevěnuje pozornost tomu, co se děje vedle něj,“ říká Vybíral. U dalších cestujících může podle něj hrát roli taky strach. „Viděli jsme, že se někteří lidé otáčejí a nechtějí mít s tou situací nic společného. Je to přirozená reakce lidí, bohužel,“ dodává.
Navíc lidé situaci vyhodnocují postupně. Může trvat i desítky sekund, než si člověk uvědomí, co se vlastně děje. „Napřed zareaguje tělo a potom rozum,“ vysvětluje odborník. Někteří psychologové tvrdí, že část lidí nezareaguje kvůli takzvanému rozptýlení odpovědnosti. Podle této teorie platí, že pokud je na místě napadení víc lidí, klesá šance, že někdo pomůže. „Vyhodnotí, že jsou kolem něj taky druzí lidé a nechává statečnou reakci na někom jiném,“ říká Vybíral.
Koncem 60. let američtí psychologové podnikli experiment, kdy nechali studenty vyplňovat dotazník v místnosti a sledovali, jak budou reagovat na volání o pomoc neznámé ženy. Když byl student v místnosti sám, v 70 procentech případů běžel na pomoc. Když byli dva, zareagovalo jen 20 procent z nich. Ve větších skupinách nepomohl skoro nikdo.
Zdeněk Vybíral dodává, že žádný experiment nemůže dopředu reakci lidí předpovědět. Vždy záleží na konkrétních lidech i situaci.
