Archivy stále vydávají nové příběhy protinacistických i protikomunistických odbojářů. Většina z nich končila na popravištích. Stejně jako Vladislav Hadaš a jeho dva spolubojovníci. Od jejich oběšení teď uplynulo 70 let.
V archivu bezpečnostních složek jsou uloženy spisy StB včetně těch o Vladislavu Hadašovi. Hadaš se po totálním nasazení koncem války v obnovené republice přihlásil k vojenské službě. V roce 1950 nastoupil jako dozorce ve věznici v Opavě.
„Napojil se na některé lidi a s jejich pomocí pomáhal odsouzeným vězňům,“ vypráví historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Libor Svoboda.
Snažil se jim ulehčit život. Bývalému letci RAF Josefu Bryksovi třeba pomohl propašovat dopisy jeho manželce do Velké Británie. Když pak sám odešel do civilu, založil s Bohumilem Jakubkem a Antonínem Harazimem odbojovou skupinu.
Estébáci hráli odbojáře
„Byla to skupina, kterou mělo z velké části pod kontrolou místní okresní oddělení StB v Opavě. Rozhodlo se do skupiny poslat i dva své příslušníky, kteří měli hrát úlohu odbojářů ze Slovenska,“ říká Svoboda.
Jejich úkolem bylo popouzet skupinu k záškodnickým akcím a vyzbrojování. Když je Hadaš s kolegy odhalili, jednoho z agentů zastřelili, ale druhý, postřelený, jim unikl. Zraněn byl ale i Harazim. „V nemocnici, kam (Hadaš, pozn. red.) odvedl svého kolegu s postřelenou nohou, potkali příslušníka StB, který okamžitě řekl – to je on, kdo mi to udělal,“ uvádí Svoboda.
Začal politický proces, obžalováno bylo celkem deset lidí. Vladislav Hadaš, Antonín Harazim a Bohumil Jakubek byli odsouzeni k trestu smrti. Jejich životy skončily třicátého října 1953 na popravišti pankrácké věznice. Těla rodiny nikdy nedostaly.
