V místě bývalé osady Ležáky na Chrudimsku si v neděli lidé připomínají výročí vyhlazení obce nacisty. Němci ji před 81 lety vypálili a obyvatele vyvraždili. Pietního setkání se účastnil mimo jiné předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS). Poslední přeživší ležácké tragédie z roku 1942 položila k památníku 11 bílých růží, které symbolizují 11 zavražděných ležáckých dětí. Jarmile Doležalové, rozené Šťulíkové, bude letos 84 let.
Pieta v Ležákách připomněla 81 let od vyhlazení obce nacisty. Poslední přeživší položila k památníku 11 bílých růží
50 minut
Pieta k 81. výročí vyhlazení obce Ležáky
„Byl to tady hluboký a silný zážitek i kvůli tomu, že je tady jeden člověk, který to zažil, paní Doležalová. Se situací na Ukrajině to ten zážitek posiluje, jak je to hrozné, když se dostane zrůdný režim k moci, a co všechno se může stát,“ řekl Vystrčil, který s Jarmilou Doležalovou chvíli rozmlouval.
Doležalová se pietního setkání účastní pravidelně, má možnost potkat známé, rodinu. „Letos je tady hodně lidí, je hezké, že se přijdou podívat a uctít památku,“ řekla Doležalová novinářům.
Pietní akt pravidelně přináší ranní mši, jeho účastníci později kladou k pomníku Kniha oběti věnce, zní hymna a ze záznamu jsou slyšet jména zavražděných ležáckých obyvatel. Na závěr pak chrudimští výsadkáři mají výsadek do prostoru u mohyly. Celému aktu přihlížely v neděli stovky lidí.
Msta za Heydricha
Kamenickou osadu Ležáky nacisté vypálili 24. června 1942, mstili se za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Stalo se to dva týdny po vyhlazení středočeských Lidic. Gestapo odhalilo, že v Anglii vycvičení parašutisté z Ležáků udržovali vysílačkou Libuše spojení mezi domácím a zahraničním odbojem.
Následoval převoz 33 zatčených osob z Ležáků na Zámeček do Pardubic, kde bylo v době heydrichiády popraviště. Bez výslechu či soudu byli ihned zastřeleni všichni dospělí. Další lidé byli popraveni později. Do vyhlazovacího tábora v Chelmnu bylo odesláno 11 ležáckých dětí, kde je čekala smrt v plynové komoře. Přežily jen sestry Marie a Jarmila Šťulíkovy, které byly ještě velmi malé a byly poslány na poněmčení.
Osada poté obnovena nebyla. Prostor se stal od roku 1945 pietním územím. Žulové kostky vyznačují základy devíti domů, žulové pomníky, takzvané hrobodomy, tam stojí na památku jejich obyvatel. Uprostřed obce byl vybudován Památník obětí fašismu s pamětní síní. Od roku 1978 je areál bývalé obce Ležáky národní kulturní památkou.
Postříleny byly i ženy
„Je odlišné to, co se stalo v Lidicích a v Ležákách. Lidice byly náhodně vybranou obětí, kde nikdo za nic nemohl, kdežto Ležáky byla osada, kde do odboje byla zapojena skutečně většina lidí. V Ležákách tedy věděli, co se děje, a tušili už několik dní dopředu, že bude zle,“ podotýká historik Pavel Kmoch.
Dodal, že v Ležácích fungovala odbojová skupina Čenda, která byla poměrně rozsáhlá – měla asi dvacet členů. „A o tom se šuškalo, každý o tom věděl, že tam nějaký odboj probíhá. Totéž v Pardubicích – tam působila skupina Silver A, kolem které se všechny tyto odbojové skupiny soustředily.“
Podotkl, že na rozdíl od Lidic byly v Ležákách postříleny i ženy. V případě dětí nikdo do konce války nevěděl, že byly zavražděny. „Nejmladšímu dítěti byl přesně rok.“ Nacisté podle něj předpokládali, že odboj bude zastrašen a svět si toho prakticky nevšimne, ale stalo se něco naprosto opačného.
Podotkl, že Ležáky nebyly na rozdíl od Lidic po válce obnoveny kvůli poválečné propagandě. „Lidice byly prezentovány jako dělnická vesnice havířů a hutníků z kladenských hutí, což nebyla tak úplně pravda, většina lidí byli zemědělci. (…) Neměli s atentátem však nic společného a jednoznačně to byly oběti. Naopak v Ležákách byla většina lidí skutečně zapojena do západního odboje,“ uvedl Kmoch s tím, že v očích socialistického systému tak vyjadřovali obyvatelé Ležáků západní postoje.
