Poslední ležácké dítě se s německou adoptivní rodinou stýká dodnes
Při odplatě za atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha tehdy nacisté na pardubickém Zámečku zastřelili v několika dnech 37 obyvatel Ležáků. Ze 13 dětí přežily jen Jarmila a Marie Šťulíkovy. „Oběťmi teroru se stali ležáčtí občané hlavně proto, že obec Ležáky byla viněna z toho, že poskytla útočiště parašutistovi Jiřímu Potůčkovi a jeho vysílání,“ vysvětlil historik Jiří Kotyk.
„Od počátku například byli ze mlýna zapojeni můj děda Josef Šťulík, můj prastrýc Jindřich Švanda, především tím, že tady přechovávali zbraně, měli tady různé tiskoviny, podporovali pozůstalé osob zatčených, mleli načerno mouku. Na protější stráni byl v odboji určitě Čeněk Burešů a jeho švagr Boháč. Jejich odboj se spojil a utužil v momentě, kdy se do lomu Hluboká dostal parašutista Jiří Potůček, jemuž to umožnil nájemce toho lomu František Vaško z Pardubic,“ upřesnila Jarmila Doležalová mladší s tím, že v době, kdy se radiotelegrafista Potůček přestěhoval do ležáckého mlýna, byl už odboj vskutku spojený s paravýsadky. „Všichni, kteří si dovolili mu poskytnout podmínky pro tuto činnost, pak byli pardubickým gestapem mučeni a vyslýcháni,“ dodal Kotyk.
Členové paraskupiny Silver A - Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček - seskočili na území protektorátu v noci z 28. na 29. prosince 1941. Spolu s nimi přistály ještě skupiny Anthropoid a Silver B. Jejich hlavním úkolem bylo obnovit spojení domácího odboje s Londýnem. Cílem výsadku Anthropoid, který tvořili Josef Gabčík a Jan Kubiš, byla likvidace zastupujícího říšského protektora Heydricha.
Rozsáhlou síť spolupracovníků parašutistů pomohl gestapu v polovině června rozkrýt svou zradou Karel Čurda, parašutista ze skupiny Out Distance. Radiotelegrafista Jiří Potůček po varování Ležáky i se svou vysílací stanicí opustil a přestěhoval se do Červeného Kostelce, přesto pozornosti gestapa malá osada neunikla.
Malá Jarmila se svou sestrou a maminkou byly v té době u babičky a dědečka v nedalekém Včelákově. „Maminka už byla s námi ve Včelákově a tatínek byl schovaný ve Včelákově za hřbitovem v lese. Strejda vypravoval, že ho přivezli do Včelákova ve čtyři hodiny ráno a že byl celý zmlácený a chtěli, aby jim maminka ukázala vysílačku,“ vypráví Jarmila Šťulíková Doležalová. „Gestapo odjelo a odpoledne si přijeli pro maminku, dědečka Pelikána a babičku a nás jako děti odvezli až ve středu,“ dodává.
Dne 24. června 1942 nacisté sehnali obyvatele z Ležáků, i ty, kteří se tam nacházeli, tedy zaměstnance lomů Černík a Hluboká. „Dělníky, kteří tam pracovali v lomech a nepatřili bydlištěm do Ležáků, vyhnali a potom ležácké obyvatele naložili na vojenské autokary a vezli je na zámeček,“ popsal František Bobek z Československé obce legionářské.
Potom vyzvali matky s dětmi, aby šly nahoru do kanceláře. Dětem dali na krk cedulky, kde měly napsáno jméno a datum narození, poté je oddělili od matek. Celkem třináct dětí naložili na autokar a vezli je do Prahy, odkud byly vlakem převezeny do polské Lodže. Jedenáct z nich bylo předáno lodžskému gestapu a předpokládá se, že těch 11 dětí bylo podobně jako 82 lidických dětí zavražděno v německém vyhlazovacím táboře na území Polska Chelmna nad Nerem. Dvě děti byly předány na převýchovu do německých rodin, což byly právě sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy. „Je to záhada, že si vybrali zrovna nás dvě, protože ostatní děti nevypadaly nějak jinak,“ řekla Jarmila Šťulíková Doležalová.
Matky, kterým vyrvali děti z náručí, prakticky hned vedli na popraviště, kde je zastřelili. „Muži stáli se zdviženýma rukama u zdi a čekali, až budou odvedeni na popraviště,“ dodal historik Jiří Kotyk. Oběti potom byly odvezeny místním pohřebním ústavem do krematoria, tam byly zpopelněny a popel byl údajně v kufrech přenesen do lesa, popřípadě vysypán do Labe. Ruiny, které zbyly z Ležáků, srovnali se zemí na podzim 1943.
V té době už se malá Jarmila Šťulíková jmenovala Kamila Paetel a žila u svých německých adoptivních rodičů a jejich dvou dcer. „Pamatuji si, že mě pan Paetel odvezl v autě do Lipové ulice do vilky, kde bydlel jako zemědělský inženýr,“ vypráví. Po válce se Jarmila, stejně jako její sestra Marie, vrátila zpátky do Československa. Staral se o ně jejich dědeček František Pelikán, který s podlomeným zdravím přežil koncentrační tábory v Terezíně a Buchenwaldu.
Se svou německou adoptivní rodinou se paní Doležalová stýká dodnes, i po téměř sedmdesáti letech od svého návratu do tehdejšího Československa. „Byla jsem u nich v Německu, děvčata i s paní Paetlovou byla ve Včelákově,“ řekla Jarmila Šťulíková Doležalová s tím, že obě sestry se k ní chovají, jako kdyby patřila do rodiny.
