Modlitba je dialog a Bůh odpovídá vnitřními impulzy, říká pražský arcibiskup Dominik Duka. K víře ho přivedli rodiče a prý si už v dětství ověřil, že modlitba funguje: jeho otec se úspěšně účastnil protinacistického odboje a dostal se z komunistického vězení. Celibát by Duka nerušil a říká, že jemu se v něm žije dobře. Za peklo přitom považuje opuštěnost. Dominik Duka byl hostem speciálního Interview ČT24, na církevní restituce i hřích se ho ptala Světlana Witowská.
Peklo je zůstat sám. Když mi Bůh odpoví, je to jako vnitřní impulz, říká Dominik Duka
Speciální Interview ČT24 s Dominikem Dukou (zdroj: ČT24)
K víře přivedla arcibiskupa Duku rodina i vlastní zkušenost s tím, že modlitby podle něj fungují. „Vyrostl jsem v rodině, kde byla víra zakotvená. Bylo období nejistoty, kdy jsme nevěděli, kde otec je, všechny nejistoty, že hrozilo, že zavřou nakonec i maminku, tak ta modlitba hrála velice důležitou roli. A já měl náboženskou zkušenost, že to dobře dopadlo,“ popsal Duka.
Jeho otec byl voják z povolání, který se účastnil zahraničního odboje. V roce 1944 odešel do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v Československé zahraniční armádě. V padesátých letech byl vězněn spolu s důstojníky západní fronty.
„Možná by na mě – z některých mých kroků – byl pyšný. Ale když jdu rodičům na hrob, říkám si, že zvládali i těžší situace lépe,“ říká Duka.
Za největší hřích dneška totiž považuje „nedostatek pokory, upřímnosti, pravdivosti“. A přidává k tomu ještě jeden: „Zaviněnou hloupost, kdy se člověk nechce nechat poučit.“
Za učiněné peklo pak považuje opuštěnost: „Nejhorší je, když člověk zůstane sám do sebe uzavřený. Samota není hrozná, ale být sám do sebe uzavřený, opuštěný, to je peklo.“ Naopak nebe přirovnal ke společnosti dalších lidí: „Je to to štěstí, když jde člověk s přáteli a objeví něco, po čem dlouho toužil, co dlouho hledal – takové aha.“
Že modlitby fungují, se Duka podle svých slov přesvědčil už v dětství. Dnes je popisuje jako dialog. „Člověk mluví hodně sám, Bůh nemluví, poněvadž nemá ústa jako my,“ připustil arcibiskup. „Bůh k vám mluví určitým vnitřním impulzem. Někdy je to impulz vzdálený, ale jindy je nesmírně silný. Několikrát v životě jsem to poznal: až jakoby vnitřní sevření, že to bude tak a ne jinak.“
Duka: Sexuální zneužívání není jen problém církve
Církevní služba podle Duky vyžaduje plné odevzdání, k němuž se hodí celibát. „Měli jsme šest let na to se rozhodnout. Já si celibát zvolil dobrovolně. A nerušil bych ho: stejně jako se někomu nepodaří manželství, tak nebudeme říkat, že zrušíme manželství. Stejně tak se někomu nepodaří celibát. Někdo neobstojí, ale já ho nebudu soudit,“ řekl Duka. „Za celibát by měli mluvit lidé, kteří v něm žijí. My víme, co celibát je. Mně je v něm dobře.“
Podle Duky je církev „bezpečné, ale ne ideální místo“. Na to, jak v případě obvinění ze sexuálního zneužívání postupovat, se podle něj katolické instituce připravovaly už od dob papeže Jana Pavla II., který stál v čele církve od konce sedmdesátých let až do své smrti v roce 2005. „Zneužívání není problém církve, ale celé společnosti. A církev pracuje na prevenci a spolupracuje s policií, psychology i psychiatry,“ zdůraznil Duka.
„Každý rok je nahlášeno kolem 1400 případů. Nadpoloviční většina z toho je falešné udání, ze msty a podobně. Mezi těmi případy za třicet let se jednou za tři roky objevil kněz. My můžeme jenom počítat statistiku toho, co je prokázané, nemůžeme říkat, kolik se toho děje dál. Jsou tady skupiny, které mají závratná čísla,“ dodal Duka s tím, že pokud předpokládaná oběť neukáže na viníky, nelze věc řádně prošetřit.
„Když nevycházíte se všemi, není ten život dobrý“
Duka odmítl námitky, že se církev v restitucích nepřiměřeně obohatila, a to i na úkor lidí, kteří ji nepodporují. „Věřící také platí ateistické spolky. Z daní jsou placeny i neziskovky, kterým já vůbec nemusím fandit. Nevěřící navíc na provoz církve vůbec nepřispívá, běžný kostel si musí všechno zaplatit sám. Ale přispívá se do daní, které jdou na údržbu a opravu památek. A když spočítáme, kolik vydělají a kolik jich je, tak je to víc, než vydělá automobilový průmysl,“ myslí si Duka.
Ani miliardy, které katolická církev v Česku získala, podle Duky nepředstavují nekonečné bohatství. „Máme plány, co všechno se opraví, založí, a najednou přijde lýkožrout smrkový a máme o 50 milionů korun po každý rok celé desetiletí pryč,“ upozornil.
Nejen s tím se bude muset církev vyrovnat v příštích letech. „Ale církev potřebuje, aby v této situaci jednak nepodlehla pokušení, že se může opřít o materiální hodnoty. Církev si musí zachovat svobodu a vždycky vědět, že jejím největším bohatstvím je člověk: kontakt s lidmi, otevřenost, ale musí si uvědomit, že se nemůže podbízet. A necouvnout,“ shrnul.
Uvedl také, že nepovažuje za nevhodnou gratulaci, kterou před dvěma lety zaslal Tomiu Okamurovi, který vede stranu SPD a tehdy s ní uspěl ve sněmovních volbách. Duka podle svých slov gratuloval všem předsedům stran, které získaly poslanecké mandáty. Proč to učinil, vysvětlil Duka svým dětstvím na vesnici: „Na venkově, nebudete-li žít v dobrých vztazích se sousedy, ten život nebude dobrý.“