Praha - Do školních lavic dnes usedlo více než milion 300 tisíc žáků. O 4 000 více než loni. Čeká je pokračování školské reformy. Z devátých tříd budou moci podat hned 3 přihlášky na střední školy, dosud mohli podat jen jednu. Ministr školství Ondřej Liška také slibuje, že žáky zodpovědné za šikanu přejde úsměv. Ostatním dětem snad zůstane.
Nový školní rok začal předvídatelně, školství ale čekají reformy
1. září začalo mnoha malými i většími rituály. Do školy šlo poprvé 94 tisíc dětí. Desítky policistů zajišťovaly bezpečnost na přechodech. Prezident Klaus se složitě rozhodoval, kterou školu navštíví. Nakonec přišel s elegantním řešením: „Zabodl jsem prst do mapy a jsou z toho Neratovice,“ vysvětlil novinářům na místě. Dosud bezejmenná škola dostala nový název - Základní škola inženýra Miroslava Plesingera-Božinova - na počest místního rodáka, legionáře a blízkého spolupracovníka Tomáše Gariqua Masaryka.
Přísliby reformy
A jeden z lidí nejpovolanějších, ministr školství Liška, navštívil základní školu Merhautovu v Brně. Děti přivítaly poslance za Stranu zelených stylově: Písní Travička zelená. Ministr slibuje zvýšit platy učitelů. „Pro letošní rok se povedlo vyjednat půl miliardy korun, pro příští rok další 4,5 miliardy,“ řekl dětem. Ty se ale nejvíc těší na další prázdniny, kterých se dočkají již za necelé dva měsíce. Ke státnímu svátku v úterý 28.října dostanou navíc i pondělí a středu.
Liškův plán boje proti šikaně je diskutabilní. O tom, že české školství trpí na všech úrovních mnoha bolestmi, už dnes nikdo nepochybuje. Většina rodičů se snaží dítě dostat na „lepší“ školy, často soukromé. Rodiče, kterým chybí prostředky, si umístění dítěte odůvodňují nutností jeho „přirozeného otrkání“. Chyby už nelze svalovat na starší ročníky učitelů s metodami poznamenanými komunismem, protože již ve svém povolání tvoří zanedbatelnou menšinu. Stejně tak už není na místě hledat výmluvy v „rakousko-uherském“ učitelství, jakkoliv byly po většinu 20. století výtky tímto směrem oprávněné.
Školství: Neřešitelné?
Problémy dnešního školství jsou dva: Finance a rodina. Školství si za ně samo nemůže, jak se mezi rodiči často tvrdí a vina se schvaluje na nedostatečné vzdělání učitelů, zastaralé lektorské metody nebo nezájem vlády. Školství se prostě stalo obětí doby. A zlepšující se finanční poměry bez současného zlepšení situace v rodině nic nevyřeší.
Od učitele se stále více (čím nižší stupeň, tím více) očekává především výchovná role. Na prvním stupni základní školy již často zcela převažuje nad rolí lektorskou. Děti umí s počítačem několikanásobně lépe než učitel, bystřejší z nich již mají výhodu v základech angličtiny a průraznější zase falešné sebevědomí díky některé ze subkultur, zaměřujících se na stále mladší a mladší děti. Kolem třetí třídy už jsou kolektivy rozřazeny a vymezeny. Díky inspiraci z nejrůznějších vzorů a snaze o vlastní prosazení vznikají složité vztahy a kolektiv už ve škole nefunguje na vztahu učitel-žák, ale především žák-žák.
Vzniká bezvýchodná situace: Zásadní změnu nelze žádat ani po učitelích, ani po rodičích, a už vůbec ne po dětech. Ty se v dnešních školách učí z velké většiny látku, která jim bude v dnešní společnosti (a především mezi jejich vrstevníky) k ničemu. A bohužel si to často moc dobře uvědomují. Méně radikální a spíše pozvolné změny tedy budou potřeba na více frontách. Nezbývá než doufat, že se právě o tyto drobné, snad „koncepční“ změny ministerstvo školství snaží.