V Česku momentálně žije přes dva miliony seniorů. Se stárnutím populace jejich počet roste. Většina je odkázaná jen na starobní důchod a má obavy z vysoké inflace. Životní úroveň tak u starších lidí často výrazně klesá. Na hranici chudoby jich podle odhadů žije půl milionu.
Na hranici chudoby žije půl milionu seniorů. Ohrožují je mimo jiné rostoucí ceny energií
„Obecně by se dalo říct, že důchody jsou nižší. Vyžaduje to po člověku, aby měl vedle toho ještě nějaký zdroj financování, ať už mu pomáhá rodina, nebo si naspořil nebo si investoval. Velmi těžká situace nastává, když člověk žije sám a žije v nájemním bytě, kde se zvyšuje nájem a platby za energie,“ vysvětluje ředitel organizace Život 90 Jaroslav Lorman.
Právě vysoké ceny energií, ale i potravin a dalších základních potřeb, teď senioři řeší nejčastěji. „Samozřejmě i toto na ně dopadá, obavy o to, jak to bude dál, jestli zvládnou zaplatit všechno, co zaplatit mají, jestli zvládnou zaplatit třeba všechny léky,“ vyjmenovává Lorman.
Starší lidé mají přitom omezené možnosti přivýdělku. Důvodem jsou jejich zdravotní i jiná omezení. Nejen proto patří k nejohroženějším skupinám. Podle odhadu odborníků žije na hranici chudoby zhruba půl milionu českých seniorů. „Velká část, asi dvě třetiny seniorů v energetické chudobě, jsou starší sedmdesáti let,“ vysvětluje analytik iniciativy Za bydlení Jan Klusáček.
Jsem na tom bídně, svěřuje se senior
Ema Hrachová bydlí s manželem na pražské Pankráci. Zažila dobu, kdy dělníci sídliště teprve stavěli. Svůj větší byt před lety vyměnili se synem za garsonku. „Chtěli jsme, aby syn bydlel ve stejném domě jako my, což jsme teď uvítali, protože jsme hodně zestárli, mně už je 89 let, manželovi je 94,“ vypráví Hrachová.
Žijí z důchodů a peníze jim zatím stačí na vše potřebné. Do budoucna se ale dívají s obavami. „Manžel je ležák, tak to denně běží pračka a sušit a žehlit. Tak mám starost, jak to bude s elektřinou,“ zvažuje Hrachová.
Karel Pánek bydlí v pražském bytě sám. Také jeho jediným příjmem je starobní důchod, už teď má finanční potíže. „No já nic neušetřím, já jsem na tom tak bídně, že jsem rád, že prolezu s penězi,“ stěžuje si Pánek.
Neplatí to ale pro všechny seniory. Osmasedmdesátiletá Věra Nováková z Pardubic žije stále aktivně. Pracovala jako učitelka hudební výchovy, němčiny a ruštiny. Doteď k ní chodí žáci na soukromé hodiny. Učí i ukrajinské děti česky. Navíc zpívá ve sboru a navštěvuje divadlo. I ona se ale doma snaží co nejvíc šetřit. Díky aktivitám a možnosti přivýdělku se o svou budoucnost nebojí.
Kapacity domovů seniorů nestačí
Ne každý senior je ve stáří soběstačný a často se uchylují k životu v domovech seniorů. Zajistit si místo v podobném zařízení sociální péče ale není snadné, kapacity jsou napříč republikou nedostatečné.
Nová zařízení sociální péče sice vznikají, ale jsou většinou nízkokapacitní, obvykle do stovky lůžek. Největší šanci na umístění mají senioři v Karlovarském kraji, velkému náporu naopak čelí zařízení ve středních Čechách. Kromě nedostatečného počtu míst vedení domovů musí řešit i nedostatek personálu a rovněž vysoké ceny energií.
V Domově pro seniory Kobylisy mají přes čtyři sta zájemců, čekají měsíce až rok. Když je volné místo, vedení je kontaktuje telefonicky. „Kolikrát jsme slyšeli z druhé strany, že ještě nechtějí, že si to sem dali opravdu na horší časy. Takže potom voláme těm žadatelům, co jsou další v pořadí,“ říká ředitel zařízení Ondřej Šimon.
Osmaosmdesátiletá Libuše Heincová na umístění do domova čekala čtyři měsíce. „Šla jsem z nemocnice po operaci. Přišla na mě řada brzy, protože jsem bydlela v Praze 8 a tady je to také Praha 8,“ pochvaluje si.
Heincová je v domově seniorů víc než rok a půl. Účastní se všech akcí a o společnost také nemá nouzi. Chodí za ní rodina a navštěvuje se i s dalšími obyvatelkami domova. „Scházíme se na kafi nahoře, v prvním patře. Vždycky jdeme do kavárny a sejde se nás tam i pět, šest,“ popisuje.