Praha - Pražská čistička odpadních vod zůstala po povodních dva dny zcela mimo provoz. Opětovné spouštění probíhá postupně, a tak i dnes zhruba polovina pražských splašků stále teče do Vltavy. Přestože magistrát tvrdí, že krátkodobě městské stoky životní prostředí fatálně nepoškodí, nabízí se otázka, zda vyřazení čističky nešlo zabránit. Zejména když se o potřebě vylepšení centrální čistící stanice pro metropoli mluví už léta.
Se záplavami má pražské čistička bohaté zkušenosti už z roku 2002. Tehdy ji voda zalila, což ji na dlouhé týdny zcela vyřadilo z provozu. Letos sice voda protipovodňovou hráz nepřekonala, čistička přestala čistit odpadní vodu a splašky vypouštěla rovnou do řeky. Zastavit provoz bylo údajně nutné proto, že stoky do ní přiváděly více než 11 kubíků vody za sekundu, tedy takové množství, se kterým si už nedokázala poradit.
„Voda se už dostávala mimo nátokové šneky, které do čistírny standardně přivádějí vodu. Začala se nám dostávat do strojovny, pod nádrže,“ popsal rozhodující moment generální ředitel Pražských vodovodů a kanalizací Petr Mrkos. Kdyby podle něj v tu chvíli čistička nepřestala přijímat vodu ze stok, hrozilo by, že přijde o aktivní kal, tedy bakterie, které vodu čistí. To by její odstávku, podobně jako v roce 2002, prodloužilo minimálně na několik týdnů, zatímco za současné situace se hraje „jen“ o dny.
Aby se čistička dokázala s tak velkým přílivem vody k čištění, jako zažila v pondělí, vyrovnat bez jakéhokoliv přerušení provozu, potřebovala by podle Mrkose nová výkonnější čerpadla a nový nátokový labyrint. „To by si vyžádalo miliardové investice, což nepovažuju za efektivní. Na toku Vltavy ani na toku Labe není žádná čistírna, která by mohla fungovat normálně a čistit odpadní vody v průběhu povodňových situací,“ uvedl v rozhovoru pro portál ČT24.
Podle expertů a ekologů to ani není nutné. „Povodňové vody jsou tak znečištěné, že upouštění nevyčištěných splašek z čistíren nemá na znečištění řek velký vliv,“ tvrdí ekolog Jiří Malík. Splašky se navíc vodou z řeky naředí, což snižuje dopad na životní prostředí. „Když si vezmete, že při povodních teklo přes tři tisíce kubíků za vteřinu a splašky jsou ve vodě, která přitéká na čistírnu v průměru čtyř kubíků za sekundu, tak je to zředění obrovské, v podstatě jedna ku tisíci,“ poznamenal Miroslav Kos, generální ředitel vodohospodářské společnosti Sweco Hydroprojekt.
Vegetační čističky zvládnou povodně bez upouštění splašků
Bez upouštění splašků se umí s povodní bez významnějších investic vypořádat „vegetační čistírny“, které fungující na čistě přírodním principu. K zachycení pevných nečistot a jejich anaerobnímu rozkladu slouží septik; z něj pak voda putuje na otevřené pole, tedy mokřad osázený rákosem, kde dochází k dočištění vody. Jenže ty nejsou vhodné pro velká města. „Budování vegatečních čistíren ve velkých městech typu Praha je komplikované, musely by totiž mít velkou plochu,“ vysvětlil Malík. Jejich výstavba alespoň v menších městech nicméně podle něj může říčním ekosystémům ulehčit.
Strašák z roku 2002 stále na obzoru
I tak by ale čistička mohla být podle expertů na velkou vodu připravena lépe. I přes protipovodňová opatření provedená po záplavách v roce 2002 totiž čistička dokáže odolávat maximálně stoleté vodě neboli stavu, kdy Vltavou protéká 4 000 kubíků vody za sekundu. Z pohledu letošních povodní tak sice zbývá rezerva zhruba 800 kubíků, ale pokud by se opakovaly povodně z roku 2002, skončila by čistička znovu pod vodou. Hráz, která ji v současnosti chrání, by totiž takový příval vody zadržet nedokázala a přetekla by. A to je podle odborníků chyba. „Čistička odpadních vod by vždy měla být stavěna nad stoletou vodou, aby se zabránilo vyplavení nádrží,“ zdůraznil Malík.
Jenže zvýšení hráze v Praze nepřipadá v úvahu. Podle vodohospodářů by z ní udělalo nebezpečnou zábranu, která by zhoršovala dopady povodňové vlny na centrum Prahy. Magistrát tedy musel hledat jiné řešení a tím se ukázala být výstavba nové „vodotěsné“ vodní linky, ve které za pomoci bakterií probíhá čištění. Ta by měla odolat záplavám, při kterých se Prahou požene 5 300 kubíků za sekundu.
Ani nová linka by sice během tak masivní povodně nedokázala vyčistit veškerou vodu, kterou stoky do čističky přivedou, a musela by část splašků vypouštět, ale výpadek by byl mnohem kratší než v případě staré linky. „Čistička vody po povodních v roce 2002 najížděla do plného provozu zhruba za 3,5 měsíce. Nová vodní linka by ve srovnatelné situaci začala vodu znovu čistit během několika dnů,“ řekl portálu ČT 24 Kos.
Vytloukání klínu klínem
Alespoň částečné řešení tedy existuje. Proč pak ale nová vodní linka ani po více než desetiletí od ničivých povodní nestojí? Modernizace čističky, jejíž klíčovou součástí byla stavba nové linky, má stát 9,2 miliardy korun. Město pod vedením primátora Pavla Béma (ODS) ale raději vsadilo na stavbu tunelu Blanka. Ten měl podle původních propočtů stát zhruba 26 miliard korun, jenže došlo k navyšování ceny a konečný účet za Blanku se vyšplhal na 37 milard korun. Na čističku se tak už v napjatém pražském rozpočtu nedostávalo peněz.
S financováním nové vodní linky proto magistrát vsadil na pomoc z Bruselu. Tzv. kohezní fond měl na čističku přispět šesti miliardami korun. Jenže Evropská komise pak odmítla dotaci poskytnout. Na vině byla mimo jiné velmi nestandardní a EU kritizovaná smlouva hlavního města s vodohospodářskou společností Veolia, podle které má firma provozovat vodohospodářské služby v Praze až do roku 2028.
Smlouvu dohodl s předchůdcem Veolie, společností Vivendi, krátce po povodních v roce 2002 tehdejší náměstek pražského primátora a pozdější premiér Jiří Paroubek. Bez prodloužení smlouvy by podle něj Vivendi nekoupila 34procentní balík akcií společnosti Pražské vodovody a kanalizace. Město ale 880 milionů korun, které za ně měla Vivendi zaplatit, údajně potřebovalo na odstraňování protipovodňových škod. Kontrakt byl nakonec uzavřen i přesto, že ministerstvo životního prostředí předem varovalo, že takový kontrakt může v budoucnu městu znemožnit čerpání eurodotací, protože by mohl být napadán jako dlouhodobá nepovolená veřejná dotace soukromému podniku.
