Kauza návratu mariánského sloupu na Staroměstské náměstí v Praze měla zůstat záležitostí historiků umění a urbanistů a teologové by se do toho neměli příliš plést. V Interview ČT24 to uvedl kněz, filozof a držitel Templetonovy ceny Tomáš Halík. Sám podobu sloupu oceňuje, ale uvědomuje si, že památník probouzí problematické historické asociace. Katolická církev podle něj potřebuje hlubokou reformu. Rozkol není teologický, ale psychologický, dodává.
Mariánský sloup jsme měli nechat historikům umění, říká Halík. Varuje před katolicismem bez křesťanství
Tomáš Halík v Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Pražský arcibiskup Dominik Duka v polovině srpna požehnal sloupu, který se po 102 letech vrátil na Staroměstské náměstí v Praze. Duka zopakoval, že památník nemá být výrazem zpupnosti katolické církve, ale výrazem vděčnosti za pomoc ve válkách.
Zastánci návratu sloupu považují dílo, které bylo zničeno v roce 1918, za symbol a vzpomínku na obránce Prahy za třicetileté války a významné barokní umělecké dílo. Podle odpůrců se však jedná o symbol habsburské nadvlády a netolerantní rekatolizace země.
„Od počátku jsem se domníval, že celá kauza okolo toho sloupu by měla být spíš záležitostí historiků umění a urbanistů, abychom se do toho jako teologové příliš nepletli. Protože jsem hluboce přesvědčen, že i když tam sloup bude, nebo nebude, tak český národ nebude ani o fous zbožnější, katoličtější nebo mariánštější. A i ty strachy z toho, že katolická církev dostane nějakou velkou moc, když tam bude sloup, to je samozřejmě nesmysl,“ říká Tomáš Halík.
Sám oceňuje úsilí sochaře a restaurátora Petra Váni i podobu kopie. „Ten sloup sluší tomu náměstí, patří k té architektuře. Nevidím jako námitku, že je to replika, koneckonců všude na Karlově mostě se vyměňují staré sochy za repliky. A svým způsobem byla odčiněna jedna barbarská aféra z roku 1918. Ale vždycky jsem si byl vědom toho, že tam jsou nepříjemné historické asociace,“ pokračuje.
„Žijeme v různých světech“
Kromě odporu evangelíků, pro které sloup může být připomínkou násilné rekatolizace země, upozorňuje na další kontroverzní asociace. Za druhé republiky fašizující část pravicově zaměřených katolíků využívala symbol zničeného sloupu při svých nenávistných výpadech proti první republice.
„Já se bojím, že tenhle typ fašizujícího katolicismu bez křesťanství je něco, co se malinko vrací do naší reality. A toho já se bojím. Těch lidí, kteří se najednou hlásí ke katolické církvi, i když nedávno byli na úplně jiném poli,“ uvedl Halík.
I v tom se podle něj ukazuje současné rozdělení římskokatolické církve, které se projevuje také rozkolem mezi stoupenci papeže Františka a jeho hlasitými odpůrci. „Rozdělení dneska není mezi církvemi, ale uvnitř církví. Myslím, že ten důvod není teologický, ta teologie je tam nadstavbou, ale psychologický. Týká se to lidí, kteří se dívají do minulosti, a lidí, kteří se dívají do budoucnosti,“ tvrdí.
„Kdysi byl dělán takový velmi závažný psychologický výzkum, kde se ověřovala hypotéza, že náboženští lidé jsou spíše konzervativní, rigidní a autoritářští. A ten velký výzkum skončil tím, že někteří ano, a někteří ne,“ vysvětluje s tím, že existují dva různé psychologické typy religiozity.
„Lidé, kteří religiozitu, náboženství chápou jako instrument k něčemu jinému, například aby se udržel nějaký sociální status, nějaké konzervativní hodnoty, to jsou ti lidé rigidní a autoritářští. A potom jsou tu lidé, pro které je víra cesta, cesta hledání, cesta na hloubku. A ti lidé jsou naopak daleko otevřenější, než je průměr obyvatelstva,“ říká teolog.
Tyto dva psychologické typy podle něj v aktuální situaci katolické církve jasně vystupují. „A obávám se, že je to nepřekonatelné, že prostě už žijeme v různých světech,“ dodává. Církev podle Halíka potřebuje radikální proměnu. „Je třeba skutečně hluboké reformy, ale ne ve smyslu nějaké laciné modernizace, ale duchovního prohloubení,“ navrhuje.
Ve společnosti podle něj stále přibývá takzvaných hledajících, kteří mají skutečný zájem o spiritualitu, ale současný přístup katolické církve je nedovede oslovit.
Svoboda a odpovědnost
V souvislosti se současnými protesty v Bělorusku Halík v rozhovoru uvažoval také o potřebě svobody. „Jsou lidé, kteří nedovedou pracovat se svým strachem, kteří potřebují pevné jistoty, nemají odvahu vstoupit do nezajištěného prostoru. A potom jsou lidé, kteří nedovedou žít bez svobody. Ale také cítí, že svoboda je spojena s určitou odpovědností,“ uvedl.
„Doufám, že lidé, kteří (v Bělorusku) bojují za svobodu, také potom prokážou tu odpovědnost. U nás byla obrovská touha po svobodě, ale pak se ukázalo, že plno lidí si pod tou svobodou představovala spíše svobodu od něčeho, od utlačujícího režimu, ale moc neviděli tu svobodu k něčemu. Je taková zvířecí, animální svoboda lidí propuštěných z klece, a potom je ta skutečně lidská, humánní svoboda,“ zdůraznil, že taková svoboda je současně i závazek.