Za druhé světové války prošla tábory Terezín, Osvětim i Mauthausen. Hrůzy války nakonec přežila. Teď žije v Izraeli. Napsala knihu a o svém životě vypráví ve školách. Hana Sternlichtová u příležitosti 80. výročí osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim poskytla České televizi rozhovor.
Sternlichtová jako dvanáctiletá nastoupila s rodiči v prosinci roku 1942 do transportu, který je odvezl do Terezína. „Třásla jsem se, protože jsem opouštěla domov, kde jsem se cítila jistá, nechala jsem tam hračky, knížky. To byl těžký odchod. Nevěděli jsme, co nás čeká,“ vypráví.
V Terezíně rozdělili její rodiče, ona zůstala s matkou. „Měla jsem štěstí, že můj otec sehnal možnost dostat se do dívčího domova. Tam to bylo mnohem jednodušší, protože jsem byla mezi vrstevnicemi. Mohly jsme se učit, i když to bylo přísně zakázáno. Někdo hlídal venku, když se blížil nějaký esesák,“ vzpomíná na místo, kde zůstala přibližně dva roky.
Do Osvětimi se jako první dostal právě Sternlichtové otec, už ho nikdy neviděla. Poté i ona s matkou. „Celé trauma začalo, když otevřeli dveře vagonu. Byla noc. Ostnatý drát, štěkot psů, kravál esesáků,“ vzpomíná s tím, že když se blížili k důstojníkovi SS Josefu Mengelemu, který rozhodoval o životě a smrti příchozích, někdo jí pošeptal, aby řekla, že je jí šestnáct let.
„Zpátky k životu“
„Měla jsem zápal plic a spálu dlouho předtím, než jsme se dostali do transportu, moc jsem nepovyrostla. Na mě se však ani nepodíval. Řekla jsem šestnáct, poslal mě na stranu života. Maminka byla drobná, prošedivělá, šla na tu špatnou stranu. Dlouhá léta jsem si vyčítala, že se mi nepovedlo zůstat s ní,“ říká. Naposledy ji viděla právě „před Mengelem“.
Poté, co koncentrační tábor osvobodila americká armáda, vrátila se do rodných Holic, kde se o bitou dívku postarala přítelkyně její matky. „Ona mě opravdu přivedla zpátky k životu,“ tvrdí. Nejprve pro ni bylo těžké mluvit o svém osudu veřejně, pak si ale slíbila, že se k událostem v táborech bude vracet, „dokud bude žít“. Jak je možné, že se to všechno stalo, se prý ptá také. „To nebylo k uvěření, opravdu ne.“
